Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

odpovedi:odpoved11

11. Upadnutí zpět do dřívějších chyb.

Otázka:

Co se stane, když po vyslyšení modlitby člověk upadne opět do svých starých chyb?

Odpověď:

V nejčastějších případech jest schopen člověk, žel, jen ve vážné tísni, aby se modlil ku svému Bohu s veškerou vroucností. Když tíseň minula, stávají se modlitby rychle plošší a vedlejší, a často se splněním mizí také všechna předsevzetí, která dříve tak snažně prosící měl, poněvadž k němu přistupují „jiné nutnější záležitosti“. Všechno se opět stává samozřejmým, všedním, méněhodnotným. Myšlenky jsou opět zaměřeny k zevnějšímu a pozemskému.

To jest však starý, známý děj, který již před tisíciletím nebyl jiným než dnes.

Na příklad nemoc poskytuje člověku čas k přemýšlení, o němž se domnívá, že ho později míti nebude a míti nemůže jen proto, že se od toho nechá příliš odvésti často úplně vedlejšími věcmi. Nikdy nebude tak poctivým, aby přiznal, že to prostě jinak nechtěl.

Zůstaňme u nemocného. Nějaký nemocný ví, že to s ním jde ku konci, i kdyby to ještě mohlo trvati dlouho. Že se jeho myšlenky při mučivých snad bolestech stanou vážnějšími s ohledem na konec nemoci a tím na odchod, jest samozřejmé. Právě tak, že při tom duševně změkne a stane se povolným. Procitají také ovšem všechny myšlenky a dobrá předsevzetí, jak úplně jinak by si zařídil svůj život, kdyby přes všechno očekávání mohl být osvobozen od svých bolestí a … nemusel ještě zemříti.

Úplně nesměle jako nepravděpodobné, veliké a nezasloužené štěstí září mu taková možnost v daleké dálavě.

Takové myšlenky projevují však skrytá přání a jsou často vroucnějšími modlitbami než přímá prosba o uzdravení, poněvadž jsou v takových situacích skutečně čisté a pokorné.

Jestliže se však takovému člověku ku překvapení mnohých dostane milosti neočekávaného zlepšení, tu se často stává, že s pozvolným zesílením nemocného těla vyvstanou opět dřívější chyby. A pak nastává to, co se již často stalo a co se ještě často stávati bude: Člověk je o sobě přesvědčen, že jde novou cestou, kterou si předsevzal a ve skutečnosti jsou to však opět staré cesty jen v nové formě. Moc svobodné vůle byla při tom kletbou místo požehnáním.

S každým sklouznutím dolů zužuje se přirozeně obzor jeho chápavosti, tak že nikdy nemůže vidět toto klouzání dolů a jiným, kteří se ho snaží v pravý čas na to upozornit, nevěří, a náhle jest ještě více zatížen vinou než dříve. Jsou to takové případy, kde by bylo lépe, aby pomoc nikdy nepřišla. Proto nepřináší vyslyšení prosby pro každého člověka bezpodmínečně požehnání.

Na takové lidi, jež lze nazvat věrolomnými, nepřijde však žádný trestající blesk z výšin, právě tak ani rychle neonemocní a nezemře. Jen naivní, nevědomé myšlení očekává takové věci. To by byl akt libovůle Stvořitelovy, proti jeho vlastním zákonům. Jestliže dal ve své milosti ozdravění nebo zlepšení, tu nastala tato pomoc v přirozeném dění úplně v rámci dokonalých zákonů. Ne jinak potom. Stvořitel neodejme beze všeho dalšího toto ozdravění nebo zlepšení jen proto, že tuto pomoc obdržel nějaký člověk jako dar, který pak následkem své svobodné vůle a starých chyb se jí stal nehodným. Nové onemocnění bude pak následovat jen vlivem nové tělesné příčiny. Třeba tím, že ze staré nemoci zbyl nějaký zbytek, který opět procitl k nové činnosti.

Bylo by proto nesprávné při takových vyskytujících se případech viděti v tom snad nespravedlnost Stvořitele, nebo dokonce myslet, že by zlepšení přišlo stejně, a nebo, že to nebyla žádná zvláštní milost. Ještě hůře však je žíti v domnění, že další dobrý zdravotní stav jest důkazem toho, že se člověk drží správné cesty!

Toto poslední skrývá v sobě největší nebezpečí. Jest to sebeklam tak krásný a uklidňující, že se jím mnozí lidé rádi nechávají klamat. Při tom člověk nemusí vinu po léta pociťovat. Dokonce snad až do té doby, až musí přejíti na onen svět. Pak ovšem pozná velmi rychle, co dělal. Jsou to politováníhodní lidé, ne však vždy zavrženíhodní.

Jako jest tomu v nemoci, právě tak jest tomu také při jiných vyslyšených modlitbách, jako vůbec při jakémkoliv daru s výšin. I když člověk již při zrození nebo teprve v určitý čas obdržel nějakou zvláštní schopnost za nějakým účelem, který správně nesplnil, tu není mu tato schopnost ihned odňata. Tato schopnost nemůže však dosáhnout toho rozmachu, jehož by jinak dosáhla při dodržení správné cesty.

Rozhodně jest však velmi silně zatemněna a zmatena v onom směru, k čemu vlastně byla dána. Tato neschopnost nesmazává však v tom současně také touhu po uplatnění se na nějakém vysokém cíli. Přistoupí-li k tomu ještě zúžení schopnosti chápání, dává to směs, která způsobuje mnoho škod a zmatků. Takový člověk bezpodmínečně věří, že plní zcela svou úlohu a že jde správnou cestou a něco též dokáže. A přece jest to všechno falešné.

Takto omilostněnému a neplnícímu chybí při tom každá pomoc ze Světla, jemuž se sám uzavřel a tím také nutné vedení. Domnění, že sám a lépe všechno ví, není mu nic platné. Stane se to nejhorší léčkou jeho života. Jakmile pak přejde na onen svět, musí vyúčtovat svěřenou mu hřivnu, jak Kristus v tak mnohých podobenstvích výstižně vylíčil děj vybavení se bezpodmínečného zvratného působení.

Tyto vysvětlivky mají sloužiti tazateli pouze jako přibližné vodítko pro jeho vlastní úvahy, jež pak podle své otázky chce provádět. Avšak všechno, co chce vědět, jest již v mých přenáškách jasně řečeno a jest třeba jen správně sledovat postup dění.

odpovedi/odpoved11.txt · Poslední úprava: 26.10.2014 21:43 autor: Marek Ištvánek