Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

odpovedi:odpoved17

17. Buddhismus.

Otázka:

Snad nechci příliš mnoho, když prosím Abdrushina o vysvětlení, jak se staví oproti nejvznešenějším myšlenkám Budhistů, kteří vidí svou největší blaženost v opětném rozplynutí se lidského ducha, který se před tím stal dokonalým?

Odpověď:

Vaše otázka skrývá již odpověď v sobě. Ano, stavím se úplně rozhodně proti těmto myšlenkám v nejostřejším významu slova! Největší blaženost lidského ducha, který se stal dokonalým, jest osobně vědomý život v duchovní části stvoření, která se nazývá rájem, tak jako osobně vědomé spolupůsobení odtud na trvalém vývoji stvoření podle Božské vůle. Kdyby mělo nastat opět rozplynutí, bylo by celé lidské bytí a putování všemi částmi stvoření úplně bezúčelné! To se však nedá sloučit s dokonalostí vůle Stvořitelovy.

Každý nakonec pochopí, že rozplynutí hotového lidského ducha nemůže být nikdy pokrokem, nýbrž pouze strašlivým krokem zpět! Lidský duch se bude i v ráji, ve svých možnostech vyvíjet trvale dále, avšak nikdy se nerozplyne. Vždyť jeho putování a všechny k tomu patřící nutnosti, mají jako konečný cíl sebeuvědomění k osobnímu „já“.

Rozplynutí postihne jen toho lidského ducha, který na své dráze hmotností následkem nesprávných názorů zbloudil a tím ztratil pravou cestu a nemůže ji nalézt, aby ho dovedla do těch světlých výšin, ze kterých vznikl. Pak zcela přirozeně, když se jím obývaná část světa žene ku svému rozkladu, bude se svými hmotnými obaly právě tak rozložena a rozplyne se, při čemž opět ztratí i své osobní získané „já“ jako takové. Přestává tak opět jako osobnost existovat. Tento rozklad jest totožný s vymazáním na věky ze zlaté knihy vědomého života, poněvadž byl neschopen a nehledal cestu do výšin.

Tento pochod jest zcela přirozené samočinné dění, které se nazývá věčné zatracení. Jest tím nejstrašnějším, co se může stát osobně vědomému lidskému duchu.

Vyvíjející se duch, snažící se k výšinám, přijímá však vždy více obraz Stvořitelův a vchází v ideální lidské postavě osobně vědomý do říše duchovna, aby se tam trvale rozvíjel a spolupůsobil ve stvoření. Jíti ještě výše není mu možno a také to nemůže býti dosaženo rozplynutím, které směrem vzhůru nemůže nikdy nastat, poněvadž pak musela by jeho cesta vést ven mimo stvoření a to on nemůže. Nad stvořením jest Božské. Lidský duch jest však duchovní, nikoliv Božské podstaty a z toho pro něho nezměnitelně vyplývají přirozené a nepřekročitelné hranice. Musí zůstat v duchovnu následkem svého původu, který v sobě nemůže doznat změn a žádného stupňování k Božskému. V důsledku toho jest buddhistická myšlenka, které holdují i mnozí okultisté v domněnce, že mají v sobě Božské, bezpodmínečně bludem. Člověk jest tvor, stojí tedy ve stvoření a vždy bude muset v něm zůstat. Každé jiné tvrzení ukazuje jen směšnou vypínavost, kterou trpí celé lidstvo a tím považují nejfantastičtější a nejnepřirozenější věci za možné.

Buddhistická představa největší blaženosti v rozplynutí namáhavě získaného osobního vědomého „já“, má svůj původ ve sklonu orientálců k  pohodlnému klidu! Tento sklon se vloudil jako přání do náboženských názorů, které vždy mají nějaký charakteristický ráz země svého vzniku.

odpovedi/odpoved17.txt · Poslední úprava: 27.10.2014 09:43 autor: Marek Ištvánek