Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


odpovedi:odpoved17

Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

Odkaz na výstup diff

odpovedi:odpoved17 [27.10.2014 09:43] (aktuální)
Marek Ištvánek vytvořeno
Řádek 1: Řádek 1:
 +{{indexmenu_n>​17}}
 +====== 17. Buddhismus. ======
  
 +===== Otázka: =====
 +
 +**S**nad nechci příliš mnoho, když prosím Abdrushina o vysvětlení,​ jak se staví oproti nejvznešenějším myšlenkám Budhistů, kteří vidí svou největší blaženost v opětném rozplynutí se lidského ducha, který se před tím stal dokonalým?
 +
 +===== Odpověď: =====
 +
 +**V**aše otázka skrývá již odpověď v sobě. Ano, stavím se úplně rozhodně //proti// těmto myšlenkám v //​nejostřejším//​ významu slova! Největší blaženost lidského ducha, který se stal dokonalým, jest //osobně vědomý život// v duchovní části stvoření, která se nazývá rájem, tak jako osobně vědomé spolupůsobení odtud na trvalém vývoji stvoření podle Božské vůle. Kdyby mělo nastat opět rozplynutí,​ bylo by celé lidské bytí a putování všemi částmi stvoření úplně bezúčelné! To se však nedá sloučit s dokonalostí vůle Stvořitelovy.
 +
 +Každý nakonec pochopí, že rozplynutí hotového lidského ducha nemůže být nikdy pokrokem, nýbrž pouze strašlivým krokem zpět! Lidský duch se bude i v ráji, ve svých možnostech vyvíjet trvale dále, avšak nikdy se nerozplyne. Vždyť jeho putování a všechny k tomu patřící nutnosti, mají jako konečný cíl sebeuvědomění k osobnímu „já“.
 +
 +Rozplynutí postihne jen //toho// lidského ducha, který na své dráze hmotností následkem nesprávných názorů zbloudil a tím ztratil pravou cestu a nemůže ji nalézt, aby ho dovedla do těch světlých výšin, ze kterých vznikl. Pak zcela přirozeně,​ když se jím obývaná část světa žene ku svému rozkladu, bude se svými hmotnými obaly právě tak rozložena a rozplyne se, při čemž opět ztratí i své osobní získané „já“ jako takové. Přestává tak opět jako osobnost existovat. Tento rozklad jest totožný s vymazáním na věky ze zlaté knihy vědomého života, poněvadž byl neschopen a nehledal cestu do výšin.
 +
 +Tento pochod jest zcela přirozené samočinné dění, které se nazývá věčné zatracení. Jest tím nejstrašnějším,​ co se může stát osobně vědomému lidskému duchu.
 +
 +Vyvíjející se duch, snažící se k výšinám,​ přijímá však vždy více obraz Stvořitelův a vchází v ideální lidské postavě osobně vědomý do říše duchovna, aby se tam trvale rozvíjel a spolupůsobil ve stvoření. Jíti ještě výše není mu možno a také to nemůže býti dosaženo rozplynutím,​ které směrem vzhůru nemůže nikdy nastat, poněvadž pak musela by jeho cesta vést ven //mimo// stvoření a to on nemůže. Nad stvořením jest Božské. Lidský duch jest však duchovní, nikoliv Božské podstaty a z toho pro něho nezměnitelně vyplývají přirozené a nepřekročitelné hranice. Musí zůstat v duchovnu následkem svého původu, který v sobě nemůže doznat změn a žádného stupňování k Božskému. V důsledku toho jest buddhistická myšlenka, které holdují i mnozí okultisté v domněnce,​ že mají v sobě Božské, bezpodmínečně bludem. Člověk jest tvor, stojí tedy //ve// stvoření a vždy bude muset v //něm// zůstat. Každé jiné tvrzení ukazuje jen směšnou vypínavost,​ kterou trpí celé lidstvo a tím považují nejfantastičtější a nejnepřirozenější věci za možné.
 +
 +Buddhistická představa největší blaženosti v rozplynutí namáhavě získaného osobního vědomého „já“, má svůj původ ve sklonu orientálců k  pohodlnému klidu! Tento sklon se vloudil jako přání do náboženských názorů, které vždy mají nějaký charakteristický ráz země svého vzniku.
odpovedi/odpoved17.txt · Poslední úprava: 27.10.2014 09:43 autor: Marek Ištvánek