Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

odpovedi:odpoved20

20. Záhada z Konnersreuthu.

Otázka:

Zná Abdrushin stigmata v Konnersreuthu? Nechce o tom říci něco svým čtenářům? Šíří se o tom tolik posměchu.

Odpověď:

O této věci přišlo na mne již tolik dotazů, že se tím musím zabývat.

Takoví, kteří o tom mluví s posměchem nebo povrchně, prostě jako o hysterii a domnívají se, že jsou pokrokoví, a jsou ochotní dávat i laskavé rady, že by se děvče mělo posadit do studené lázně a nebo dát do donucovací pracovny, nebo snad do blázince, ukazují tím tak bezmeznou hloupost, že by bylo skutečně škoda každé vteřiny, která by se k vůli nim ztratila. Těm moje odpověď neplatí! Dopřát takovým lidem, aby sami museli jen jeden týden snášet takové věci, nebylo by vůbec žádným bezbožným přáním. Byl by to konečně nejlepší prostředek přinutit je k přemýšlení a především k tomu, aby se se svým lehkovážným „myšlením a věděním“ drželi trochu více zpátky a neměli vždy připravený kámen, který s posměchem hází na lidi, jako je tato Terezie Neumannová. Velmi brzy by pak prosili o smilování. Tak je tomu vždy.

Stávají se ovšem lehčí případy, kdy fanatismus víry může v autosugesci tu i tam přivoditi jizvy a stigmata. Avšak tento případ nepatří do tohoto druhu! Tento pochod není hysterie! Nechte takové prázdné žvanily mluvit a nedbejte jich. Již dnes je škoda každého pšeničného zrna, kterého se jim na Zemi dostává k výživě, neboť to jsou prázdné plevy, které při posledním účtování budou shledány jako nic a budou rozprášeny. Jsou to škůdci, kteří vždy velikými slovy stojí v cestě. Loví v kalných vodách, když dříve sami zakalili tu nejčistší vodu a rozsévají s radostí neklid a pochybnosti. Nemluvme již o nich, neboť jejich čas není daleko. – Podívejme se tedy nyní věcně na tak často přetřásanou záhadu z Konnerstreuthu!

Utrpení tak strašlivě stigmatizované Terezie Neumannové, která občas musí nésti nejen všechny jizvy mučeného a zavražděného Syna Božího, jako jsou otvory po hřebech a ránu kopím, tak jako mnohé rány na hlavě, které zanechala trnová koruna, nýbrž která často prožívá dokonce všechna tělesná utrpení Kristova, až ve smrtelných křečích zemdlena klesne na krví zbrocené lože.

Tisíce lidí putuje k tomuto místu. Proudí tam ze všech krajů a ze všech zemí. V hustých řadách stojí často kolem malého domku, ve kterém děvče bojuje svůj boj. Slyší při tom v duchu řeči, které se týkají ukřižování a to jazykem tehdejší řeči, uvádějíc tím v úžas jazykozpytce.

Užasle naslouchají čekající lidé těmto zprávám; často mohou i letmo vidět těžce trpící děvče ležeti v krvi. Vrtí zamyšleně hlavami a němě žasnou nad Božským darem, jak tomu mnozí říkají.

Věda i církev stojí před záhadou, jak to bez obalu přiznávají. Poněvadž jsou k tomu nucení nepopiratelnými skutečnostmi tentokrát hrubohmotného druhu, kterým by přece jinak měli lépe rozumět. To vše podmiňuje přes velký rozruch velkou zdrženlivost.

Bylo psáno, že správné rozřešení této zdánlivé záhady bude jisto veškerým díkem, také i díkem církve.

Tato slova jsou jistě poctivě a velmi dobře míněna s nejlepším chtěním pro správnost. Bezpochyby bylo tím však slíbeno a zaručeno cosi, co nebudou lidé moci dost dobře dodržet.

Že nejsou tohoto díku schopni, musí lidé připočítat nejhoršímu nepříteli ducha, jejich samozvolenému neomezenému vládci, pozemsky připoutanému rozumu!

Pod vládou rozumu musí však posluchač rozumět také to pravé. Nemíním tím snad nějaký státní režim nebo něco podobného, nýbrž pouze dobrovolné zaměření jednotlivců pod svým vlastním rozumem, což přivodilo do pozemských poměrů všechno nezdravé a žel, ještě nějakou dobu přivádět bude.

Se všemi jednotlivými lidmi stojí však přirozeně i církev pod strašlivou tíhou následků tohoto dědičného hříchu proti duchu. Člověk to s sebou do církve již od počátku vnesl, aniž by o tom věděl, aniž by to tušil nebo chtěl. Jed vnikl tím zcela nepozorovaně do všeho chtění, a tak je i tam triumfující spoluvládce zase pozemský rozum. Nebude to moci být jinak, dokud tento hřích proti Božskému určení nebude v lidstvu do základu vyhuben.

To tvoří také zeď, která brání rozřešení záhady této stigmatizované. Církev i věda proto těžko dokáží, aby pravé řešení skutečně přivítali a za ně děkovali, poněvadž skutečné vědění a nezkalená pravda neúprosně vyžaduje chápavost nad všechny hranice úzkého rozumu! Jako vůbec každé duchovní dění. Že církev i věda toto tajemství nemohou správně vysvětlit, to podává důkaz, že obě části jsou přes nejlepší vůli takovým způsobem ještě spoutány. Vždyť jedna skutečnost musí být nerozlučně důsledkem druhé.

To, že tvrdí, že to ještě udělat mohou a pro dosavadní nemohoucnost používají všech myslitelných záminek, není žádným důkazem. Času k tomu měli dost! Nechali jej však uplynout bez úspěchu a to dává velmi zřetelně opačný důkaz. V takových vážných případech utrpení musí být využitkována každá hodina, když je zde skutečné chtění a … schopnost! Tu není času ke sporu a řečem, nýbrž jest lidskou povinností jednat. A kde se tak neděje, tam je zřejmá nemohoucnost. O tom přece není sporu.

Nemožnost pochopení opravdového rozřešení vylučuje již předem přirozeně také každé dorozumění.

Zbývá proto již jediná cesta; že skutečnost potvrdí má vysvětlení!

Proto chci tu poukázat na cestu pravdy, která povede k řešení a tím k osvobození. Ovšem za předpokladu, že lidé touto cestou pak také půjdou a že snad z bázně před překvapením ji potichu neodmítnou a nebudou pracovat proti ní. Důsledek použití této cesty musel by však přinést důkaz pravdy.

Sledování této cesty nemůže v žádném směru přinést škodu. Proto nelze tento požadavek označit jako nesprávný. Zvláště proto, že by tím byly ukončeny také mnohé spory.

Věda ví již ze samotných událostí, že při pokusech o tělesné léčení nebo zmírnění šla falešnou cestou. Utišující masti vyvolávaly v opaku k očekávanému ulehčení jen bolestivé záněty, které podle zpráv ihned zase zmizely, když byly obvazy sňaty. To znamená, že rány byly opět čisté, jakmile bylo zanecháno lékařských pokusů. A tak je to chtěno, jak jsem již předem řekl.

Rád bych výslovně upozornil, že ve vysvětleních, které jsou nutné, není žádných útoků! Cítím každou poctivou snahu, kterou v tomto případě jak věda, tak církev vždy projevovaly, jako nejlepší chtění pomoci. Až dodnes nelze nic vytýkat, až na to, že lidé nechtějí jít ukázanou cestou a že se vyhýbají důkazu.

Celé lidstvo jde v tomto případě opět jednou bludnou cestou tím, že všechno pozoruje z nesprávné strany.

Přirozeně musí posluchač a čtenář myslet! Musí se snažit číst opravdu v událostech a klidně je pozorovat.

Pohleďte přece, jak jen si všichni lidé při tom počínají! Hledají se všechny možnosti, dokonce i všechny nemožnosti, zcela nápadně však jediné neberou v úvahu a ponechávají úplně stranou jako pohádku, kterou nelze vážně zahrnout do oboru skutečného dění. Toto jediné jsou železné zákony Boží, jest to jeho tvůrčí vůle, kterou přes její nezměnitelnost vůbec nedbají a při všech úvahách neberou za základ!

Tato skutečnost mluví tak strašlivě zřetelně o vnitřním stavu člověka, církve nevyjímaje, že jedině to by muselo stačit k  objasnění mnou často vysvětlovaného pádu do hříchu a jeho důsledcích. Hluboce myslícímu člověku by to nemohlo být podáno důrazněji.

Tak jako zde, tak jest to však také v každém případě, v každém myšlení a jednání! Pohled zůstává hloubavě upřen jen na pozemské a do nejnižších nížin a nemůže se již pozvednout k výšinám a také nechce!

To, co by u nestísněného člověka bylo samozřejmým počínáním, totiž že by ve všem nejdříve hledal velikou vůli Stvořitelovu a jen podle ní by formoval své závěry, v čemž jedině by mohlo být pravé řešení, zahrnuje to člověk dneška, i samotní zástupcové církve, do říše fantasie! Podřizují se, naopak, zcela veřejně vědě, tedy pozemskému rozumu a pozemské vázanosti a činí se tak vazaly onoho Antikrista, před nímž by měli varovat, jehož však nikdy nepoznali.

Kupředu s čistotou Božské Pravdy! Kdo se skrývá, není jí již hoden. – – –

To platí nyní již více, než jen několika lidským duším! Jak pronikavě osvětluje tento spor o události v Konnersreuthu hluboký úpadek v lidském nitru! Jak jasně ukazuje skutečné odvrácení se od Boha a jeho vůle, poněvadž se jí nedbá.

Ani u těch, kteří se domnívají, že věří. Zbloudilí lidé nevidí tuto hrůzu propasti, která se v nich již dávno rozevřela. Vrávorají klidně dále na jejím okraji, drženi ještě přechodně svými falešnými názory. Blaze všech, kteří se na tomto případě poučí, kteří jej povýšeně s výsměchem nezavrhnou do oblasti hysterie k vlastnímu uklidnění, nebo aby tím zakryli své nepochopení. Mnozí tak ovšem činí se skutečným přesvědčením, poněvadž nejsou již schopni vycítit své nepochopení a domýšlejí se být skutečně vědoucími tak jako se mozkově chorý směje všem těm, kteří nenásledují jeho blouznění. –

Terezie Neumannová je ve svém utrpení často nazývána svatou a omilostněnou, u které se lidé modlí a o jejíž přímluvu tak mnohý tiše prosí.

A nikdo netuší, že tato tak „omilostněná“ nejvíce potřebuje přímluv. Nikdo neuváží, že této nejubožejší právě bližními jest znemožňováno osvobození, jež jí kyne! Vina za to padá bezpodmínečně zpět na tyto lidi, kteří své zbožnosti dávají nesprávný směr, neboť tím se tato stigmatizovaná cítí vnitřně povýšena jako Bohem vyznamenaná. Následkem názoru okolí je daleko vzdálena toho, vážněji a hlouběji přemýšleti a zaměřiti své myšlenky a city jednou jiným směrem, při čemž by našla, že nemá platit za vyznamenanou, ale naopak za poznamenanou!

Nutná pokora, která by mohla vést k vysvobození, je v ní násilím zatlačena do falešného směru.

Terezie Neumannová se tak stává obětí falešného stanoviska dobromyslných spolubližních, jestli jí ještě v pravý čas nepřijde poznání. Přichází o příležitost vysvobození z těžké karmy přes její opětovné zpětné působení, poněvadž nemůže přijít k poznání, půjde-li to tak dále, jak se dosud dělo.

Zaslepeně stojí tito duchovně slepí a také duchovně hluší před domem, na který pohlížejí jako na posvěcené místo, zatím co tam ve skutečnosti smějí tak zřetelně spoluprožívat jednu z nejotřesnějších výstrah účinků přísné vůle Boží v její neochvějnosti!

Ve stigmatizované z Konnersreuthu zápasí o vysvobození jedna lidská duše, která si ve své nynější pozemské schránce dosud vůbec neujasnila skutečné dění. –

Tato duše se kdysi rouhala Synu Božímu na kříži! Není to ani poprvé, že od té doby dlí na Zemi a jest takto poznamenána.

Jen tehdy, když si toto konečně uvědomí a v pokoře bude prosit o odpuštění, může být vysvobozena. Bude to pak též duchovně vidět a při tom pozná, toho, jehož přímluva ji může osvobodit z její, kdysi tak těžké viny! Jí známé „Světlo“ bude jí při tom napomáhat. Avšak nestane se tak bez vlastního poznání.

To jest jediná cesta k jejímu vysvobození! Kdo jí bude chtít ukázat a urovnat tuto cestu, ten jest jejím nejopravdovějším přítelem a pomocníkem. Kdo ji však od toho zdržuje nebo brání, jest jejím nejhorším nepřítelem.

Terezie Neumannová bude sama vidět vše, co potřebuje k vysvobození, jakmile půjde v sobě pravou cestou a může pak také ozdravět tělesně bez lidské pomoci. – – –

Slova, která již slyšela o „Světle“, jež při tom vidí, se při tom mohou splnit, poněvadž teprve pak může být jejím utrpením současně pomoženo mnoha duším. Mnozí budou pak moci ještě v pravý čas přijít k poznání přísného dění v Božské vůli a uvědomit si, že je to jinak, než jak si to v pohodlném klidu dosud představovali. Budou moci naslouchat sami v sobě a dospět tak ke vzestupu. Ne jinak bylo pro ni míněno slovo „Světlo“ od jejího dobro chtějícího vedení.

Také ve slovech „smíš ještě trpět“, jest zaslíbení velikého požehnání, neboť to pro trpící znamená ještě novou možnost odpykáním v utrpení snad přece ještě přijít k poznání a tím k vysvobození.

„Spasitel se z toho těší“, jest právě tak zcela správné, poněvadž má radost nad každým hříšníkem, který ještě může být zachráněn před věčným zavržením.

Proč se v celém světě chápou tato slova opět falešně k vlastnímu oslavení?

Svévolní otroci rozumu se při tom pravděpodobně budou chtít obvyklým prázdným způsobem posmívat, aniž by mohli podat nejmenší protidůkaz nebo logické vysvětlení. Zvláště když se mluví o znovuvtělení, o kterém mluvívali největší duchové Německa, mezi jinými na příklad i Goethe, vždy s přesvědčením. Chci však podat důkaz pomocí viditelného výsledku, který se jistě dostaví, jakmile bude použito zde ukázané cesty.

Posměváčkové mohou raději mlčet k vůli vlastní karmě, neboť oni netuší, co tím vždy znovu na sebe uvalují a mohou vyčkat důkazu, v němž je východisko, jestliže … tato cesta bude skutečně použita. Já sám nepotřebuji při tom dělat nic. Každý vážně a dobře smýšlející člověk se může snažit, aby myšlení této trpitelky a věřící rozmluvou přivedl na tuto cestu.

Když tyto události v Konnersreuthu časem opět ustávají, není to žádné řešení, žádné léčení, tím méně vysvobození, neb jest velmi pravděpodobné, že po krátkém posílení bude následovat nová záhada, ještě silnější než dříve, i když to bude teprve po měsících nebo po letech!

A to přinese nové lámání hlavy. Bude-li pak osud Terezie Neumannové pod nějakými záminkami ukryt před veřejností, pak tím byl spáchán opět zcela dobromyslně osudný omyl a uvalena zodpovědnost s  nemenšími důsledky.

Ve svých přednáškách jsem již vícekrát poukázal na to, že nyní přišel čas, kdy se uzavírá kruh tehdejšího dění. Zmínil jsem se také o tom, že jsou na Zemi opět všechny duše, které nepřijaly Božské poselství, k poslednímu zúčtování v době, kdy zvratné působení tohoto strašlivého zločinu má začít zpětně působit v plné síle.

Kdo se tedy Synu Božímu v Jeho svatém poslání nositele Pravdy rouhal, kdo jej osobně napadal a jemu se posmíval ze svobodného rozhodnutí, tedy ze svobodné vůle, bez donucení představených nebo vlády, bude ve zvratném působení též zasažen podle tíže své viny. Mnozí budou při tom muset nést znamení Jeho utrpení jako tím poznamenaní, až se od toho budou moci osvobodit. Jestliže nepřijdou k poznání, bude následovat věčné zatracení, tedy zničení vývojem získané duchovní osobnosti.

Všichni stigmatizovaní byli jen poznamenaní, kteří tak nesli své osobní provinění proti Synu Božímu! S výjimkou malých případů, které mohly nastat autosugescí v náboženském blouznění. Na tom nemohly nic změnit ani služby církví, i když takto postižení žili při tom v nejhlubší víře v Boha. Byla v tom však vždy možnost konečného vykoupení, kdyby v pokoře prosili o odpuštění a necítili se snad býti svatými.

Těžká karma vyžaduje rozuzlení! Může se tak stát stigmatizací, pozná-li v tom dotyčný současně rozuzlení!

Lidstvo se bude muset po dobrém nebo po zlém naučit věřit v železné zákony všech projevů Božské vůle, i když si to dosud v zakrytých přáních představovalo a vysvětlovalo jinak. Láska Boží jest jedině v zákonech, které od počátku světa až do dnes působí beze změny a budou působit až na konec všech dnů! Také Kristus poukazoval zcela zřetelně vždy znovu na to, že nepřišel svým poselstvím zákony rušit a měnit, nýbrž jen naplnit! Tedy beze změny dodržovat!

Lidé uvidí ještě mnohá vážně varující znamení a tak mnohá, dosud falešně chápaná budou muset slyšet a prožít v nezfalšovaném světle věčné Pravdy.

Jejich duše však přesto přes všechno neslyší, ustrašeně zavírají své oči, plny tichého vzdoru před tím, co vidět nechtějí. Toto skrývání však neodnímá z nich žádnou zodpovědnost!

odpovedi/odpoved20.txt · Poslední úprava: 27.10.2014 09:49 autor: Marek Ištvánek