Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

odpovedi:odpoved46

46. Vzývání svatých.

Otázka:

Jaké stanovisko zaujímá Abdrushin k vzývání svatých; považuje to za nesprávné?

Odpověď:

Vzývání není uctívání! Proto jest vzývání duchovních pomocníků a vůdců o sobě pěkným zvykem, pokud se tak děje ve správném smyslu. Jest nyní mnoho lidí, kteří vědí, že mají duchovní vedení. Tito duchovní vůdcové, alespoň ovšem ti přímí, kteří jsou pozemskému člověku nejbližší, ještě dlouho nemohou být nazýváni „svatými“.

Jest ovšem na místě, když lidský duch v nitru děkuje svým vůdcům, neboť ti mají často hodně námahy a bolesti se svými chráněnci, mnohem více než radosti. Pro tuto trnitou činnost vedení jest slovo díků vždy na místě. Také i prosba o pomoc tu i tam není ničím nesprávným, pokud tím člověk nepropadá do uctívání, které přísluší jedině Bohu.

Nejvyšší vedoucí vůle jest pro každého člověka v duchovní říši. Odtud následuje dolů celý řetěz provádějících pomocníků. Poslední z těchto pomocníků jest však vždy utvářen tak, že stojí jen o málo výše než jeho chráněnec sám, poněvadž jinak by s ním nemohl citelně dojít ve spojení. Jest to nejčastěji takový lidský duch, který má ještě spojení se Zemí; neboť kdyby byl již příliš vysoko, nemohl by jej pozemský člověk již „pociťovat“. Takový vůdce může též ještě spolucítit při všech jeho hnutích a může mu v tom dříve porozumět. A když se jeho chráněnec modlí ve vážných věcech, pak se s ním v modlitbě spojuje a jeho přímluva má pro pozemské utrpení více síly, než přímluva vyššího ducha, který pozemské utrpení nemůže již tak silně pociťovat, poněvadž již ztratil jakékoliv pochopení těchto věcí.

Jen cit jest směrodatnou silou v modlitbě a ne slova, která bez síly dozní jako zvuk ve větru. Slova slouží pouze k našemu napomáhání duševnímu zahloubání se v citu, za účelem ujasnění směru citu a jeho podpory.

Nejvyšší vůdcovská vůle jest tedy v duchovní říši a je tímto řetězem pomocníků sdělována, až pak ten nejspodnější pozemskému člověku nejbližší pomocník se toto chtění a vůli snaží svému chráněnci ujasnit s použitím všech jeho předností a slabostí, které chráněnec vlastní a o nichž může pozorováním a spoluprociťováním vědět jen nejblíže stojící vůdce. Při tom se nesmí zapomínat, že rozhodujícím je vždy chtění vedeného člověka, poněvadž je zodpovědný za svoje konání. Vedení jest tedy jen pomocí!

Činnost celého řetězu vůdců až k nejvyšším vůdcům v duchovnu, si za svou pomoc zaslouží lidského díku, i když ve zvratném působení při věrné námaze ve vedení sami vůdcové také získávají. Právě tak mohou a mají k nim být pozemskými lidmi vysílány prosby o věrné přispění. To není nesprávné, nýbrž přináší to mnoho požehnání.

Koho však možno prohlásit za „svatého“? „Svaté“ jest jedině to, co je v přímé souvislosti s Božským a nic jiného. Proto se říká „Duch Svatý“ na rozdíl od duchovního. Nikdo se nemůže svatým státi, kdo jím není již od počátku, poněvadž svatost souvisí opět jen s podstatou, není však zásluhou. Žel, slovo „svatý“ bývá často používáno úplně nesprávně. Jistě není žádného člověka, který to bere vážně ve svých úvahách, myšlení a cítění, který by mohl být přesvědčen o tom, že pozemští lidé mohou někoho učinit svatým a že při tom názor nebo přesvědčení pozemských lidí hraje nějakou roli!

Nechci tu klnout zavedeným zvykům v mnohých kruzích, jsou-li skutečně prováděny v dobré víře; musí to však, při všech takových zvyklostech také tu i tam být konečně promyšleno těmi, kdo to činí, aby věděli, co vlastně činí. Neboť kdo přesně neví co činí, tomu nemůže jeho jednání přinést nikdy pravého užitku, poněvadž to pak zůstává prázdnou formou a šablonou, kterým chybí skutečný život. A bez života nemůže nikdy stoupat nějaká modlitba vzhůru až k místu, které přináší splnění.

Každý člověk, který skutečně myslí a nedá se od toho odstrašit leností nebo zbabělostí, přijde konečně sám v sobě k mnohému vyjasnění. Bezmyšlenkovití a povrchní by však ani nejdůkladnějším vysvětlením nedošli k porozumění a pochopení. Kdo četl moje Poselství Grálu správně, má také odpověď na tuto otázku ujasněnou již v sobě, aniž by zvlášť na to poukazoval.

Avšak chci dát ještě jednu pomoc, když poukáži na znovuvtělení, ačkoliv tím poněkud předbíhám. Jen nemnozí budou již tak daleko, aby obraz, který tu rozvíjím, necítili příliš cizorodým. To jim konečně nemohu zazlívat, poněvadž nutný skok od dosavadních názorů až k těmto skutečnostem jest přece jen trochu daleký. Vnitřní síla, jejíž schopnost roztaživosti jest odvislá vždy od zralosti dotyčné duše, může však při veškeré námaze sotva dosáhnout tak daleko, jak jest pro poznání nutno. Z tohoto důvodu chci poodhalit jen cípek závoje skutečného dění i když je nebezpečí, že se to bude zdát groteskní.

Bylo by to však k velikému požehnání lidstva a k ulehčení mnohého porozumění, kdyby se mu právě v tom mohlo dostat jasného rozhledu. Působí to ovšem v prvním okamžiku velmi střízlivě, jako Pravda vždy, avšak současně to přináší i osvěžení. Veškeré názory a tím také pozemský život mnoha lidí by se tím ihned úplně přetvořil k zdravému vzestupu. Když se člověk náhle může správně rozhlédnout kolem sebe, vidí, že všichni ti, o nichž se v minulosti v dějinách dověděl mnoho velkého, krásného, avšak též nepěkného, z největší části žijí opět s ním na Zemi v krvi a mase jako on, jenže nyní v jiné postavě, nemůže to zůstat bez dojmu. Ba že on sám jest snad dokonce jedním z těch, koho nějakým způsobem ctí … anebo jímž pohrdá.

Ale to vše má svůj čas. Nad čím se dnes ještě musí usmívat, to ve zcela krátké době bude považovat za správné a dokonce za samozřejmé. Proto pravím výslovně: Zasahuji dnes tímto krátkým poukazem poněkud daleko kupředu.

Když na příklad nyní řeknu, že Schiller znázornil ve Valdštýnovi své vlastní prožití, že byl dříve na Zemi jako Valdštýn a dále nazpět ještě v různých podobách, pak to ovšem vyžaduje dlouhou duševní činnost, než se s takovými skutečnostmi důvěrně obeznámíme!

A řeknu-li dále, že na příklad slavný malíř Rafael, tak jako Tizián, se dnes nachází mezi žijícími a nemají ani tušení o dřívějším dění a o svém někdejším umění, pak se to mnohého musí přece jen podivně dotknout. Již myšlenka, že Rafael v dnešní postavě stojí s obdivem před nějakým obrazem, který v dřívějším životě sám vytvořil, působí při omezenosti vzpomínek dokonce komicky a humorně.

A není to přece ani pohádka, ani fantasie. Když řeknu, že Terezie Neumannová byla kdysi lotrem na kříži, který se rouhal Kristu a proto ve zpětných účincích ještě dnes musí nést rány, až jí z toho vzejde poznání a odpykání viny, budou o tom ne snad všichni, avšak přece velmi mnozí, ba největší počet lidí, pochybovat a považovat to za fantazii. A přece není tak daleko doba, že v tom budou muset poznat pravdu!

Vezměme v úvahu, že také učedníci Kristovi, kteří svého Mistra nebo jeho poselství s jeho vlastními vysvětlivkami svého času nepřijali správně, od té doby již byli vícekráte opět na zemi v rozličných postavách a že dnes jsou z největší části dokonce opět mezi lidmi, kam musí pak myslící člověk dojít ve svých úvahách? Zvláště, když pozná i příčiny a účinky, které vedly k tomuto novému zrození.

Při tom zhroutí se mnohý dosavadní obraz v nic a otevře se rozhled na radostné probuzení nové, veliké doby, vzhůru se snažícího lidského ducha, který zlomí tak mnohá stará zbytečná pouta a s otevřeným pohledem bude s jistotou stát ve stvoření svého Boha, aby mu v něm konečně vědomě sloužil a tím také především  … sám sobě.

odpovedi/odpoved46.txt · Poslední úprava: 27.10.2014 12:27 autor: Marek Ištvánek