Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

poselstvi:prednaska58

58. Vzkříšení pozemského těla Kristova.

Dokonalý jest Hospodin, Bůh! Dokonalá jest jeho vůle, která jest v něm a vychází z něho, aby zplodila a udržovala dílo stvoření! Dokonalé jsou proto také zákony, které v jeho vůli pronikají stvořením.

Ale dokonalost předem vylučuje každou odchylku. To jest základ, který opravňuje k pochybnosti o mnohých tvrzeních! Mnohé nauky odporují si samy. Zcela správně učí o dokonalosti Boží, ale zároveň v úplném odporu stanoví tvrzení a vyžadují víru ve věci, které vylučují dokonalost Boží a jeho vůle, jež spočívá v zákonech stvoření.

Ale tím byl do mnohého učení vložen zárodek choroby. Červ hlodající, kterým se jednou nutně celá stavba zhroutí. Zhroucení je tím neodvratnější tam, kde z takových odporů byly učiněny základní sloupy, jež nejen uvádějí v  pochybnost dokonalost Boží, nýbrž dokonce ostře ji popírají! Toto upírání dokonalosti Boží patří dokonce k nutnému vyznání víry, které teprve umožňuje vstup do náboženské obce.

Mluvíme tu o vzkříšení těla z mrtvých vzhledem ke vzkříšení pozemského těla Syna Božího. Většina lidí přijímá to zcela bezmyšlenkovitě, bez nejmenší stopy porozumění. Jiní osvojují si toto tvrzení s dokonale vědomou neznalostí, protože jim chyběl učitel, který by mohl dáti správné vysvětlení.

Jaký smutný obraz naskytuje se tu klidně a vážně pozorujícímu člověku! Jak žalostně jeví se mu takový houfec, který často hledí na sebe ještě jako na horlivce svého náboženství a na přísné věřící, když svou horlivost dokazuje tím, že ukvapeně, v nevědomé povýšenosti přezírá jinak smýšlející. Nepomyslí, že právě to jest nutno považovati za neklamné znamení bezmocného nepochopení.

Kdo přijímá a vyznává jako své přesvědčení důležité věci aniž se ptá, projevuje tím bezmeznou lhostejnost, ale žádnou pravou víru.

V tomto světle stojí takový člověk před tím, co jmenuje nejvyšším a nejsvětějším a co mu má znamenati obsah a oporu po celý život.

Tím není živým údem svého náboženství, pro kterého jest možný vzestup a vykoupení. Jest pouhým „kovem zvučícím“ a bezobsažným „zvoncem znějícím“, který nechápe zákonů svého Stvořitele, a také se nenamáhá, aby je poznal.

Pro všechny, kdo tak jednají, znamená to zastavení a krok nazpět na cestě, která je má vésti za účelem vývoje a pokroku skrze hmotnost ke Světlu Pravdy.

Nesprávné pojetí o vzkříšení těla jest jako každý jiný mylný názor uměle zplozenou překážkou, kterou bere člověk s sebou i do záhrobí. Tam se rovněž nutně zastaví a nemůže dále, protože sám se z toho vyprostit nemůže. Lpí pevně na této překážce a falešná víra váže ho tak, že jest mu uzavřen každý volný výhled směrem ke světlé Pravdě.

Neodvažuje se mysleti jinak a proto nemůže dále. K tomu přistupuje nebezpečí, že duše, které se takto samy poutají, zameškají ještě i poslední chvíli a nepovznesou se zavčas ke Světlu. Tím nutně svezou se do rozkladu a jako svůj konečný cíl najdou věčné zahynutí.

Věčné zahynutí znamená býti trvale vyloučen ze Světla sám sebou. Znamená to býti z přirozenosti důsledného dění navždy odloučen od toho, aby se mohl vrátiti do Světla jako plně vědomá, vyvinutá osobnost. Tato okolnost nastává, vtažením do rozkladu, který vedle jemnohmotného těla rozpráší a rozruší i všechno duchovně získané, jakožto osobně vědomé 1). To je pak takzvaná „duchovní smrt“, ze které není již možný vzestup ke Světlu pro vědomé já, které se vyvinulo až sem. Při vzestupu však toto já nejen že vytrvává na témže stupni, ale vyvíjí se ještě dále až k duchovní dokonalosti.

Zesnulý člověk ve falešné nebo bezmyšlenkovitě za vlastní přijaté víře zůstává spoután a zavržen tak dlouho, až sám v sobě jiným přesvědčením oživne a osvobodí se. Tím rozrazí překážku, která ho jeho vlastní vinou zdržuje, aby nastoupil pravou a správnou cestu a šel po ní kupředu.

Ale vyžaduje to nesmírné namáhání a rozvoj sil osvoboditi se sám od takového bludu. Již jen první krok, tedy přistoupení na takovou myšlenku, vyžaduje duchovně mocný popud. Tak poutají se samy miliony lidí a nemohou tím již získati sílu, ba nemohou hnouti ani nohou ve zkázonosném bludu, že tím dělají křivdu. Jsou jako ochromeni a také ztraceni, nehledá-li k nim cestu živá Božská síla sama. Ale ta může nápomocně zasáhnouti jen tehdy, když se v lidské duši vznítí jiskra chtění a vyjde jí vstříc.

V tomto tak prostém a přirozeném postupu jest ochromení, že nemůže býti hroznějšího a zkázyplnějšího. Požehnání síly svobodného rozhodnutí, které jest člověku svěřeno, stává se při nesprávném používání kletbou. Každý má sám vždy na vůli, aby se vypojil nebo připojil. A vymstí se to strašlivě právě tehdy, když se člověk slepě svěří nějakému učení, aniž by je co nejpečlivěji a nejvážněji zkoumal. Lenost v tomto měru může ho státi celý život!

Nejhorším nepřítelem člověka, vzato čistě pozemsky, jest pohodlnost. Ale pohodlnost ve víře stává se jeho duchovní smrtí!

Běda těm, kdo se brzy neprobudí a nevzchopí se k nejpřísnějšímu prozkoumání všeho toho, co jmenují vírou! Zkáza však čeká ty, kdo tuto víru zavinili! Ty, kdo jako falešní pastýři zavádějí své ovce v bezútěšnou poušť. Nemůže jim pomoci nic jiného, než aby zbloudilé ovce uvedli zpět na pravou cestu. Jest však při tom velikou otázkou, zbude-li jim k tomu ještě dosti času. Proto zkoumej každý sama sebe bedlivě dříve, než chceš poučovati svého bližního.

Mylné domnění jest bludařství! A to spoutá lidského ducha zde i na onom světě pevně takovou silou, že ji může zlomiti jen živá moc pravého slova Božího. Proto každý, koho se dotkne, naslouchej jeho hlasu! Jen ten, kdo slyší a cítí volání, ukazuje, že toto volání jest pro něho určeno! Takový člověk pak nechť zkoumá a uvažuje a osvobodí se!

Ale nechť při tom nezapomíná, že jen vlastní rozhodnutí může rozlomiti pouta, která si sám předem uložil falešnou vírou. Kdysi v pohodlnosti nebo lenosti se rozhodl přilnouti slepě k nějakému učení, jehož vážně ve všech částech neprozkoumal, nebo snad snažil se zapříti Boha jen proto, že dosud nedovedl sám najíti k němu cestu, která by odpovídala jeho oprávněné potřebě důsledné úplnosti. Proto musí také nyní první chtění bezohledné zkoušky při hledání vyjíti z něho samotného! Jen pak může pozdvihnouti nohu, ztrnulou dosud vlastní jeho vůlí, a učiniti první krok, který ho vede ku Pravdě a tím i ke svobodě, ke Světlu.

On sám, a vždy jen on sám, může, má a musí uvažovati, protože k tomu má v sobě dar. Vždyť také zodpovědnost musí bráti jen na sebe, bez ohledu na to co chce a koná.

Již toto vědomí mělo by člověka nutit k nejpřísnější zkoušce.

Právě tato zodpovědnost dává každému člověku nejen neomezené právo k takové zkoušce, ale činí z ní dokonce nejnaléhavější nutnost! Není to nesprávné, když se na to pohlíží jako na zdravý pud sebezachování. Nepodepisuje přece také žádnou světskou smlouvu, která mu ukládá zodpovědnost, aniž by ji zkoumal a uvažoval o každém slově, může-li také vše dodržeti. V duchovních ohledech není tomu jinak a je to mnohem vážnější, jedná-li se o rozhodnutí, oddati se některé víře! Kdyby lidé projevili při tom trochu více zdravého pudu sebezachování, nebylo by to hříchem, ale požehnáním!

Vzkříšení těla z mrtvých! Jak může tělo hrubohmotnosti stoupati vzhůru do čistě duchovní říše Boha Otce! Z hrubohmotnosti, která nemůže přestoupiti ani do jemnohmotnosti záhrobí!

Všechno hrubohmotné i jemnohmotné jest podle věčných přírodních zákonů podrobeno rozkladu. Není tu výjimek nebo odchylek, protože zákony jsou dokonalé. Proto také nemůže hrubohmotné tělo po smrti vstoupiti do říše Otcovy, ba ani do jemnohmotného záhrobí, které stejně podléhá rozkladu! Takové odchylky jsou v důsledku dokonalosti Božských přírodních zákonů prostě nemožnou věcí!

V malém jest to zcela zřetelně pozorovati v zákonech fyziky, které rovněž nepoukazují na nic jiného, než na nezvratné zákony Stvoření, které protkávají i tento obor, jako všechno v celém bytí.

Všechno stávající jest přece podrobeno jednotným zákonům vzniku, které v sobě jasně a zřetelně nesou jednoduchou, ale nepošinutelnou Boží vůli. Nic nemůže z ní býti vyloučeno.

Tím více možno litovati, když některá učení nechtějí uznati tuto mocnou velikost Boží, jež se v tom projevuje a ve které se Bůh tak viditelně blíží k lidem, aby ji mohli pochopiti!

Každé učení poukazuje zcela správně na dokonalost Boží. Když však prapůvod nebo prazdroj jako takový jest dokonalý, může z něho vzejíti rovněž jen dokonalé. Musí proto také i zákony stvoření, které spočívají v činech vůle Boží, býti dokonalé. Přirozeně nedá se odloučiti jedno od druhého. Tyto dokonalé tvůrčí zákony pronikají všechno vzniklé jako zákony přírodní a udržují je. Dokonalost jest však souznačná s nezměnitelností. Z toho vyplývá, že v těchto základních nebo přírodních zákonech jest úchylka zcela nemožná. Jinými slovy: Za žádných okolností nemohou nastati výjimky, které by odporovaly všemu ostatnímu dění v jeho přirozenosti.

Proto také nemůže nastati žádné vzkříšení těla z mrtvých, protože tělo jako hrubohmotné zůstává nezbytně připoutáno ke hrubohmotnosti!

Protože všechny prazákony vzešly z Božské dokonalosti, nebude se moci nový čin vůle Boží nikdy vyvíjeti v jiné formě než v té, která jest udána od prvopočátku stvoření.

Uzavírá-li se mnohé učení této samozřejmosti, která jest bezpodmínečně dána dokonalostí Boží, dokazuje tím, že jeho základy jsou falešné a že jsou vybudovány na lidském rozumu, který jest vázán na čas a prostor. Nesmí tedy činiti nároků proto na Boží poselství, které by nevykazovalo mezer, protože takové poselství může přicházeti jen z dokonalosti, z Pravdy samé, která jest bez mezer a srozumitelná i ve své prosté velikosti. Pravda jest v první řadě přirozená, protože lidmi jmenovaná příroda vzešla z dokonalosti Božské vůle a dostává se jí ještě i dnes životnosti nezměněným způsobem. Proto také nemůže býti podrobena žádným výjimkám.

Když přišel Kristus na zemi, aby zvěstoval Boží poselství Pravdy, musel jako každý člověk použíti hrubohmotného těla. Již v této skutečnosti měl by každý myslící člověk poznati nezměnitelnost přírodních zákonů, tak jako v jeho tělesné smrti, která následovala po ukřižování.

Po této smrti nemohlo hrubohmotné tělo činiti žádné výjimky, nýbrž muselo zůstati v hrubohmotném světě! Nemohlo vstáti z mrtvých, aby vešlo do jiného světa! Stávající Božské nebo přírodní zákony ve své dokonalosti, jež vzešla z Božské vůle, toho nepřipustí. Ani to připustiti nemohou, protože by jinak nebyly dokonalými. Z toho by pak vyplývalo, že také Božská vůle, jeho síla i on sám nejsou dokonalými.

Protože to jest vyloučeno, jak to může potvrdit každá věda ve stvoření samotném, je proto nesprávné a je to pochybování o Boží dokonalosti, když se tvrdí, že toto hrubohmotné tělo vstalo z mrtvých a po čtyřiceti dnech vešlo do jiného světa.

Má-li se tělo skutečně vzkřísiti, může se to státi jen tím, že duše, spojená po jistou dobu ještě jemnohmotnou šňůrou s hrubohmotným tělem, může býti zavolána do tohoto těla zpět 2). To jest ovšem podle přírodních zákonů možno jen tehdy, dokud tato šňůra trvá. Jakmile jest jednou přerušena, bylo by vzkříšení, tedy zavolání duše zpět do hrubohmotného těla, úplně nemožné! I to podléhá přísným přírodním zákonům, které nemají mezer. Nemohl by to pak učiniti ani Bůh, protože by to bylo proti jeho vlastním dokonalým zákonům, proti jeho dokonalé vůli, která pracuje v  přírodě samočinně. Právě v této dokonalosti nemohl by nikdy ani připadnouti na tak nedokonalou myšlenku, která by musela býti jenom aktem libovůle. Zde projevuje se opět zdánlivá vázanost Boha k dílu stvoření následkem jeho bezmezerné dokonalosti, která v každém případě musí býti splněna a nepřipouští žádné změny. Změny nejsou však také zamýšleny ani nutny. Není to však naprosto žádná skutečná vázanost Boha, nýbrž jen člověku jeví se v mnohých věcech jako taková, protože člověk nedovede přehlédnouti celé dění. A tato nemožnost přehlédnouti celek přivádí ho k tomu, že očekává od svého Boha libovolné činy. Jest to snad míněno zcela poctivě a dobře, ale v přísném uvážení musí to jen snižovat Božskou dokonalost. Lidé míní to ve vší pokoře při tom dobře, avšak v tomto případě toto dobro nepřináší úctyplný pohled vzhůru, ale je to strhování do zcela přirozené omezenosti lidského ducha.

Bezpodmínečné dodržování zákonů Božské vůle projevilo se také při vzkříšení Lazara a mládence z Nainu. Tito mohli býti vzkříšeni proto, že tu byla ještě spojovací šňůra s duší. Na Mistrův hlas mohla se duše opět sjednotiti s tělem. Toto tělo bylo pak podle zákonů přírody nuceno setrvati v hrubohmotném světě tak dlouho, až nadešlo nové odpoutání mezi tělem hrubohmotným a jemnohmotným, které pak umožnilo jemnohmotnému tělu vstup do jemnohmotného záhrobí. Muselo tedy nastati nové hrubohmotné úmrtí.

Přechod hrubohmotného těla do jiného světa jest však nemožností. Kdyby se byl duch Kristův vrátil do hrubohmotného těla, nebo kdyby je vůbec nebyl opustil, tu byl by býval nucen zůstati ještě tak dlouho v hrubohmotnosti, až by následovalo nové úmrtí. Jinak to není možno.

Vzkříšení v těle do jiného světa jest pro lidi úplně vyloučeno. Právě tak bylo tehdy vyloučeno pro vtěleného Krista!

Pozemské tělo Vykupitelovo šlo touže cestou, kterou se ubírá podle přírodních zákonů Stvořitelových každé jiné hrubohmotné tělo.

Ježíš z Nazaretu, Syn Boží, nevstal proto tělem z mrtvých!

Vzdor vší logice a právě v této logičnosti skrytému mnohem většímu uctívání Boha budou ještě mnozí, kdo v slepotě a lenosti své falešné víry nechtějí jíti po tak prostých cestách Pravdy. Jsou ovšem také mnozí, kteří z vlastního omezení jíti nemohou. A jsou ještě jiní, kteří úmyslně snaží se proti tomu zuřivě bojovati z odůvodněné obavy, že by se tím nutně zřítila jejich pracně vystavěná budova pohodlné víry.

Nemůže jim to však pranic prospět, když jako o základ opírají se jen o ústní podání. Vždyť také učedníci byli lidé. Jest jen čistě lidské, když učedníci, tehdy silně rozrušeni vším hrozným děním, vpletli do svého líčení při vzpomínkách mnohé vlastní myšlenky. Viděli mnoho zázraků jim nevysvětlitelných a podali proto všelicos jinak, než to bylo ve skutečnosti.

Jejich spisy a vypravování kotvily často příliš ve vlastních lidských předpokladech, které později byly základem mnohých omylů. Tak jako ku příkladu mylné splynutí Syna Božího a Syna Člověka.

Přesto, že jim stálo po boku ku pomoci nejsilnější duchovní vnuknutí, přece při dalším podání zasahují tu velmi silně vlastní názory a kalí tak při nejlepším úmyslu často i nejjasnější obrazy.

A Ježíš sám nezanechal žádných spisů, o které by bylo možno bezpodmínečně se opříti.

Nebyl by nikdy řekl nebo napsal něco, co by nebylo plně a zcela v souladu se zákony jeho Otce, s Božskými přírodními zákony, čili s tvůrčí vůlí. Sám výslovně řekl:

„Přišel jsem, abych zákony Boží naplnil!“

Zákony Boží však spočívají jasně v přírodě, která ovšem zasahuje dále, než pouze do hrubohmotnosti, avšak v jemnohmotném, bytostném i duchovním světě zůstává všude „přirozenou“. Myslící člověk dovede v těchto významných slovech Spasitelových jistě najíti něco, co přesahuje zmatená náboženská učení a ukazuje cestu těm, kdo skutečně vážně hledají.

Kromě toho může každý člověk najíti pro to opěrné body v bibli. Vždyť Ježíš se zjevil mnohým. Ale co se stalo? Maria ho zprvu nepoznala, ani Magdalena nepoznala ho ihned. Oba učedníci na cestě do Emauz nepoznali ho po celé hodiny, vzdor tomu, že s nimi šel a s nimi mluvil … Co z toho následuje? Že to muselo býti jiné tělo, které viděli. Jinak by ho byli všichni poznali ihned! –

Ale nechť klidně zůstane hluchým ten, kdo nechce ještě slyšeti, a slepým, kdo jest příliš pohodlným, aby otevřel oči!

Všeobecný pojem „vzkříšení těla“ nachází své oprávnění v pozemských zrozeních, která nepřestanou, dokud budou lidé na zemi. Jest to veliké zaslíbené připuštění opětovného pozemského života, nového vtělení za účelem rychlejšího pokroku a nutného rozuzlení zvratných působení nižších druhů, což jest souznačné s odpuštěním hříchů. Jest to důkaz nezměrné lásky Stvořitelovy, jehož milost tkví v tom, že znovu dává příležitost duším těch zesnulých, kteří svůj pozemský čas zcela nebo zčásti promarnili a vešli proto do záhrobí nehotoví ke vzestupu, aby se oděli novým hrubohmotným tělem nebo pláštěm. Tím slaví jejich odložené tělo v novém těle vzkříšení. Duše již odešlá prožívá tu nové vzkříšení v těle.

Jak veliké požehnání spočívá v tomto trvale se opakujícím vyplňování této veliké milosti, může lidský duch, který nedovede přehlédnouti vše, pochopiti teprve později.

1) Přednáška: 20. Poslední soud.
2) Přednáška: 40. Smrt.
poselstvi/prednaska58.txt · Poslední úprava: 09.10.2014 14:08 autor: Marek Ištvánek