Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

poselstvi:prednaska60

60. Syn Člověka.

Od zločinu, spáchaného na Synu Božím, na nositeli Pravdy, Ježíši Nazaretském, leží to jako kletba na lidstvu. Jest kletbou lidstva, že nepoznalo pro ně nejvýznamnější proroctví tohoto Největšího ze všech proroků. Ještě i dnes stojí před ním jako s hustou páskou na očích, nic netušící. Strašlivý následek toho bude, že veliká část lidstva bude se před zavržením potáceti kolem této jediné možnosti záchrany a půjde vstříc zničení.

Jest to proroctví o příchodu Syna Člověka. Syn Boží pronesl je za neustálých útoků mas, které stojíce v temnu, musely přirozeně nenáviděti zvěstovatele Pravdy. Pronesl je jako hvězdu naděje a přece také jako vážnou výstrahu. Tatáž vlna mylných citů a myšlenek, která tehdy nepřipouštěla, aby byl poznán Syn Boží jako takový, zmátla i pochopení pro důležitost tohoto zvěstování již v době jeho vzniku. Lidský duch byl příliš zatemněn, příliš zaujat sám sebou, než aby byl mohl přijati taková vznešená Boží poselství ještě nezkalená. Zvěsti, které přicházely z výše, která jest nad jeho vlastním okruhem vzniku, svezly se kolem ucha bez dojmu. K porozumění byla by patřila víra vědomého přesvědčení, jehož nebyli tehdy schopni ani stoupenci. Půda, na kterou padala slova Spasitelova, byla ještě příliš divoce zarostlá. Při tom shlukly se mocné události a duševní otřesy v okolí Vykupitelově na několik let. Následkem toho soustředilo se vše nutně citově na jeho osobu tak, že se nedbalo na jeho řeč o jiné osobě v daleké budoucnosti, nýbrž tato osoba spojila se s ním samotným.

Tak potrval omyl v nazírání lidí až po dnešní dobu. Neboť nevěřící nestarali se o slova Spasitelova, věřící pak násilně potlačovali každé vážné, kritické zkoumání tradicí. Činili tak právě ze své víry v posvátné ostýchavosti, že se nesmí příliš dotýkati slov Spasitelových. Při tom však přehlíželi, že nešlo o jeho skutečná, původní a vlastní slova, nýbrž jen o tradice, které byly napsány dávno po jeho pozemské pouti. Tím podléhaly také tyto tradice zcela přirozeně bezděčným změnám lidského rozumu a lidského osobního názoru. Jistě jest také velikost v tomto ctihodném uchování čistě lidské tradice a proto také nemá býti proti ní vysloveno výčitky.

To vše nebrání však závadným následkům bludného názoru, který vznikl touto bludnou tradicí. Ani v tomto případě nelze zvrátiti zákony zvratného působení. I když ve svém rozuzlení projeví se toto zvratné působení pro lidského ducha jen jako překážející mříže při dalším vzestupu, znamená to přece osudnou zastávku a ne postup tak dlouho, pokud v lidech neoživne osvobozující slovo vyjasnění.

Člověk, který věří v Syna Božího a jeho slovům a který učinil je v sobě živými, kdo chová je tedy v sobě ve správném výkladu a jedná podle nich, ten nepotřebuje ovšem čekati na zaslíbeného Syna Člověka. Vždyť Syn Člověka nemá přinésti nic jiného než to, co již přinesl Syn Boží. Avšak jest tu nutný předpoklad, že slova Syna Božího skutečně pochopil a nelpí tvrdošíjně na mylných tradicích. Připoutal-li se někde na bludy, nebude moci dokonati svůj vzestup, pokud se mu nedostane osvícení. To jest vyhrazeno Synu Člověka, protože omezený lidský duch sám není schopen, aby se vyprostil z úponkovitého býlí, které bujně zarostlo Pravdu.

Ježíš označil příchod Syna Člověka jako poslední možnost záchrany. Poukázal také na to, že s ním se dostaví soud. A že ti, kdo ani pak nebudou chtít, nebo jinými slovy nebudou ochotni ve své tvrdošíjnosti nebo lenosti přijmouti osvícení, musí býti navždy zavrženi. Z toho možno vyvoditi, že v dalším důsledku nenastane již nová možnost rozmyšlení a rozhodnutí. Jest v tom i zjevné ohlášení přísného a strohého zásahu, který přivodí konec shovívavého čekání. To svědčí opět o příštím boji Světla proti veškerému temnu. Tento boj musí skončit násilným zničením všeho temna.

Jest ovšem nepřijatelno, že něco takového odehraje se podle lidského očekávání, přání a pojmů. Proti tomu mluví všechny dosavadní děje. Dosud nikdy v minulosti neukázal lidský duch, že jest zajedno s působením Božské vůle. Skutečnost byla vždycky jiná než představy lidí. Teprve za dlouho po tom dostavilo se někdy zvolna poznání toho, co se stalo. Také tentokrát nelze doufati v  žádnou změnu, protože smysl lidí a jejich názory oproti dřívějšku nezískaly ničeho. Naopak, staly se mnohem „reálnějšími“.

Syn Člověka! On i jeho doba jsou dosud zakryty závojem. I když v mnohém duchu probouzí se nejasné tušení a touha po dni jeho příchodu, bude bezpochyby mnohý toužící choditi kolem něho, ničeho netuše. Nebude ho chtíti znáti proto, že jeho očekávání předvádělo mu zcela jiné splnění. Člověk dovede se jen velmi těžko vpraviti do myšlenky, že Božské na zemi nemůže býti zevně jiné než lidé sami, protože jest poslušno zákona Božího. Člověk chce viděti Božské mermomocí jen jako nadpozemské! Zatím však spoutal se již žel1) tak, že by nebyl schopen nadpozemské správně ani spatřovati, tím méně aby je snesl. Toho však není také třeba!

Člověk, který hledá vůli svého Boha v přirozených zákonech všeho stvoření, také ji brzy v nich pozná. Na konec bude věděti, že Božské může k němu přijíti jen po cestách těchto železných zákonů a ne jinak. V důsledku toho bude bdělým a vše, co ho potká, bude pečlivě zkoumati. Avšak jen vzhledem k Božským zákonům, ne podle názorů lidí. Pak pozná také v pravou hodinu toho, který mu přináší osvobození ve slově. Pozná, ho vlastním zkoumáním toho, co přinesl a ne křikem davů.

Každý myslící člověk musel již přijíti na to, že Syn Boží a Syn Člověka nemohou býti jedno! Rozdíl jest vyjádřen zcela zřetelně ve slovech samotných.

Čisté Božství Syna Božího neslo v sobě během jeho poslání a vtělení přirozeně právě tímto čistým Božstvím i podmínku znovu sjednocení s Bohem. Z  povahy věci samé není to ani jinak možné. To potvrzují i poukazy samého Syna Božího na jeho „znovu spojení s Otcem“ a výrok o jeho „vejití k Otci“. Podle toho mělo poslání Syna Božího, jakožto prostředníka mezi Božstvím a stvořením, nutně jen omezené trvání. Syn Boží jako čistě Božský musí se přitažlivou silou mocnější stejnorodosti nezbytně vrátiti k Božskému původu. Odloživ vše, co ulpělo na něm mimo Božského, jest nucen tam setrvati. Proto také nemohl zůstati věčným prostředníkem mezi Božstvím a stvořením s lidstvem. Tak byla by znovu vejitím Syna Božího k Otci vznikla nová propast a byl by opět chyběl prostředník mezi čistým Božstvím a stvořením. Syn Boží oznámil proto sám lidstvu příchod Syna Člověka, který pak zůstane věčným prostředníkem mezi Božstvím a stvořením. Jest v tom nesmírná láska Stvořitelova k jeho stvoření.

Rozdíl mezi Synem Člověka a Synem Božím jest v tom, že Syn Člověka jest sice narozen z čistě Božského, ale současně byl spojen s vědomě duchovním tak, že stojí jako jednou nohou v Božském a současně druhou v nejvyšším vědomě duchovním. Jest z každého částí a tvoří tak nepomíjivý most mezi Božským a mezi vrcholem stvoření. Toto spojení nese však v sobě příkaz odloučení od čistě Božského, které však přesto připouští, ba podmiňuje vstup do Božského.

Duchovní dodatek k Božskému brání jen znovu sjednocení, které by jinak bylo nezbytné. Lidstvo sotva kdy pochopí, že to jest jen nová oběť lásky Stvořitelovy a splnění zaslíbení takové velikosti, jak jen je může dáti a splniti Bůh. To jest rozdíl mezi Synem Božím a Synem Člověka. Dává to také oprávnění k názvu Syn Člověka, protože v něm se uskutečnilo dvojí narození, jednou jako Syna z Božského a v druhé části jako Syna z vědomě duchovního, z jehož nevědomých výběžků pochází zárodky lidského ducha.

Posláním Syna Člověka jest pokračování a dovršení poslání Syna Božího, protože poslání Syna Božího mohlo býti jen přechodným. Vedle pokračování a dovršení jest tedy současně i jeho utvrzením.

Kdežto Syn Boží narodil se přímo bezprostředně do svého pozemského poslání, muselo putování Syna Člověka před jeho posláním projíti mnohem větším okruhem, než mohl vejíti v začátek svého vlastního poslání. V poměru k Synu Božímu má také pozemštější úkol a jako podmínku k jeho splnění musel, přicházeje z nejvyšších výšin, projíti také nejhlubšími hlubinami. A to nejen v záhrobí, nýbrž i na zemi, aby mohl na sobě samém „prožíti“ veškerý bol a veškeré utrpení lidstva. Teprve tím jest mu možno, až přijde jeho hodina, účinně zasáhnouti do nedostatků a svou pomocí přivoditi změnu. Z toho důvodu nesměl státi mimo život a prožívání lidstva, ale musel býti vlastním prožitím účasten i hořkých stránek a pod nimi trpěti. Zase jen kvůli lidem musela takto probíhati doba jeho učení. Avšak lidé budou se snažit, aby právě toto mu vytýkali, protože lidskému duchu v jeho omezenosti zůstává takové vyšší vedení nesrozumitelným a on jest schopen úsudku jen podle zevnějšku. I jemu bude jeho úkol ztěžován tak, jako kdysi svého času Kristovi. Právě to, co musel vytrpěti pro lidi, aby poznal nejbolestnější body bloudění, co tedy vytrpěl nebo prožitím naučil se znáti pro pozdější blaho lidí, budou tito lidé chtíti použít jako kamene, aby ho po něm hodili v rostoucí nenávisti, podníceni k tomu temnem, které se chvěje v bázni před zničením.

Že vzdor zkušenostem při pozemské pouti Syna Božího může se znovu díti něco tak neuvěřitelného, není nevysvětlitelno. Vždyť ve skutečnosti více než polovina lidí, přebývajících dnes na zemi, na tuto zemi vůbec nepatří. Měli by dozrávati v mnohem hlubších a temnějších oblastech! Příčina toho jest pouze v trvalém duševním úpadku, který byl zaviněn tím, že převahy nabyli otroci svého vlastního nástroje, omezeného rozumu. Omezený rozum, jako jediný vládce bude vždy jako čistě pozemský napomáhati a podporovati pouze vše hmotné, a tím bude zveličovati i k tomu se přidružující zlé průvodní účinky. Z toho vyplývající úpadek vyššího chápání způsobil průlom a podal ruku dolů, na které se mohly zachytiti, a vzhůru se dostati ke vtělení duše, které by se jinak nikdy nebyly mohly dostati ve své duchovní tíži z hutnější temnoty až k povrchu zemskému. Jsou to především čistě zvířecí pocity při plození a jiné žádosti pozemských požitků, které v znemravnělé době již po staletí působí k tomu, aby se mohly vyšvihnouti vzhůru méněcenné duše. Tyto duše obklopují pak trvale budoucí matku a při příležitosti docházejí ku vtělení, protože před temnem dosud dobrovolně ustupovalo všechno světlé, aby se nepošpinilo.

Tak mohlo se znenáhla státi, že jemnohmotné okolí Země stávalo se vždy hustším a temnějším a tím i těžším. Na konec nabylo takové tíhy, že dokonce i hrubohmotnou Zemi zdržuje od dráhy, jež by byla přístupnější duchovním vlivům. Poněvadž většina všech vtělených na Zemi patří ve skutečnosti do oblastí, které jsou mnohem níže než Země sama, bude v tom jen Boží spravedlnost, když takové duše budou smeteny, aby klesly zpět tam, kam vlastně patří. Tam ve své absolutní stejnorodosti nemají již příležitosti, aby na sebe uvalily novou vinu a tím v utrpení své sféry dozrávají lépe ke vzestupné změně.

Nebude to lidská vůle, která by mohla jednou zvoliti Syna Člověka, vyslaného Bohem, ale Boží síla povznese ho v hodině, kdy lidstvo v bezmocném nářku bude prositi o vykoupení. Potom umlkne tupení, protože hrůza uzavře taková ústa. Ochotně budou se pak přijímati všechny dary, které Stvořitel nabízí tvorům jeho prostřednictvím. Ten, kdo jich nebude chtít od něho přijmout, bude zavržen na věky věkův.

1) bohužel
poselstvi/prednaska60.txt · Poslední úprava: 24.10.2015 11:30 autor: Marek Ištvánek