Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

poselstvi:prednaska61

61. Bloudění.

Hledaje, obrací mnohý člověk pohled vzhůru po Světle a Pravdě. Jeho přání jest mocné, ale velmi často chybí mu vážné chtění! Více než polovice hledajících nejsou praví. Přinášejí vlastní ucelená mínění. Kdyby měli na tomto mínění jen trochu změnit, raději odmítnou všechno pro ně nové, i když jest v tom Pravda!

Tisíce lidí musí klesnout proto, že v zapletení do svého bludného přesvědčení podvázali volnost pohybu, kterou potřebují k záchraně povznesením se vzhůru.

Vždy jsou tu takoví, kteří mají za to, že všechno pravé již pochopili. Po tom, co slyšeli a četli, nezamýšlejí zahájiti přísné zkoumání také sebe.

K takovým ovšem nemluvím!

Nemluvím také k církvím a stranám, nemluvím k řádům, sektám a spolkům. Mluvím však ve vší prostotě jen k člověku samotnému. Jsem dalek toho, abych stávající bořil. Stavím, doplňuji dosud neřešené otázky, které každý, jakmile jen trochu myslí, nutně nosí v sobě.

Pro každého posluchače jest nezbytna jen jedna základní podmínka: vážné hledání Pravdy. Má zkoumati a v sobě učiniti živými slova, ale nedbati na řečníka. Jinak nemá užitku. Pro ty, kdo o to neusilují, jest každý obětovaný čas předem ztracen.

Jest neuvěřitelné, jak většina všech lidí naivně a křečovitě chce zůstati nevědomou o tom, odkud přicházejí, co jsou a kam jdou!

Zrození a smrt, nerozlučné póly všeho pozemského bytí, neměly by býti pro člověka tajemstvím.

Jsou rozpory v názorech, které chtějí vysvětliti podstatné jádro lidí. Jest to následek chorobného velikášství pozemšťanů, kteří se opovážlivě chlubí, že jejich podstatné jádro jest Božské!

Podívejte se jen na lidi! Můžete v nich najíti Božské? Toto pošetilé tvrzení museli bychom označiti jako rouhání, protože znamená snižování Božského.

Člověk nemá v sobě ani prášku Božského!

Tento názor jest jen chorobná domýšlivost, jejíž příčinou jest jen vědomí nemožnosti pochopení. Kde jest člověk, který může poctivě říci, že se mu taková víra stala také přesvědčením? Kdo jde vážně do sebe, musí to popřít. Zřejmě cítí, že jest to jen touha a přání míti v sobě Božské. Že však to není jistota! Mluví se zcela správně o Božské jiskře, kterou má člověk v sobě. Tato jiskra Boží jest však duch. Duch není však částí Božství.

Výraz jiskra jest zcela správné označení. Jiskra se vyvíjí a vyšlehne, aniž s sebou bere nebo v sobě nese něco z podstaty zploditelovy. Tak i zde. Božská jiskra sama není částí Boha.

Kde se objevují takové chyby již vzhledem k původu nějakého bytí, tam musí selhati celý postup! Když se staví na špatném základě, musí jednou celá stavba zakolísat a spadnout.

Původ dává přece oporu pro celé bytí každého jednotlivce! Kdo hledí zasáhnouti daleko nad původ, jako se to děje, sahá po něčem, co jest pro něho nedosažitelno a tím ztrácí ve zcela přirozeném dění všechnu oporu.

Když ku příkladu sahám po větvi stromu, který svou pozemskou povahou má stejnorodost s mým pozemským tělem, získávám v této větvi oporu a mohu se proto vyšvihnouti po ní vzhůru.

Sáhnu-li však nad tuto větev, nemohu v jinorodé utvářenosti vzduchu najíti žádné opory … a nemohu proto také vzhůru! To jest přece jasné.

Právě tak jest tomu s vnitřní podstatou člověka, kterou jmenujeme duší a její jádro duchem.

Chce-li míti tento duch ze svého původu nutnou oporu, které jest mu třeba, nesmí samozřejmě hleděti zasahovati do Božského. To jest pak nepřirozené. Vždyť Božské jest příliš daleko nad tím a jest zcela jiné podstaty!

A člověk přece ve své domýšlivosti hledá spojení na místě, jehož nikdy nemůže dosáhnouti. Tím přerušuje přirozené dění. Jeho nesprávné přání postaví se jako překážející hráz mezi něho a pro něho nutný příliv síly z prapůvodu. Sám se od něho oddělil.

Proto pryč s takovými bludy! Teprve pak může lidský duch rozvinouti svou plnou sílu, kterou dnes ještě nevšímavě přehlíží. Pak stane se tím, čím býti může a má: Pánem ve stvoření! Ale rozumí se jen ve stvoření, ne nad ním.

Jen Božské jest nade vším stvořením.

Bůh sám, prapůvod všeho bytí a života, jest Božský, jak již slovo označuje. Avšak člověk, jak není konečně neznámo, jest stvořen z jeho ducha! –

Člověk není tedy přímo z Boha, nýbrž z jeho ducha! Božské a duchovní není jedno, neboť duch je vůle Boží. Jen z této vůle povstalo první stvoření, ne však z Božského! Přidržme se přece tohoto prostého faktu, který dává možnost lepšího pochopení.

Představme si jednou ku porovnání vlastní vůli. Ta jest akt, ale ne kus člověka. Jinak musel by se člověk časem rozplynouti ve svých mnohonásobných činech vůle. Nic by z něho nezbylo.

Ne jinak také u Boha! Jeho vůle stvořila ráj! Ale jeho vůle jest duch, který se označuje jako „Duch Svatý“. Ráj byl také jen dílo ducha, ne kus jeho samého. V tom jest nové odstínění směrem dolů. Tvůrčí Svatý Duch, tedy živá vůle Boží, neztratil se ve svém stvoření. Také do něho nevložil kus ze sebe, nýbrž zůstal zcela mimo stvoření. To říká již bible zcela jasně a zřetelně slovy: „Duch Boží vznášel se nad vodami.“ Ne Bůh ve své vlastní osobě! To jest konečně rozdíl! Člověk nemá tedy v sobě nic z Ducha Svatého, nýbrž jen z Ducha, který jest dílem, aktem Ducha Svatého.

Místo aby se lidé zabývali tímto faktem, chtějí tu již vší silou vytvořiti mezeru. Myslete jen na známý názor o prvním stvoření, na ráj! Měl nezbytně býti na této zemi! Malý lidský duch stáhl tím dění nutných milionů let do svého úzkého okruhu omezeného prostorem a časem a člověk postavil sebe jako střed a osu všeho světového dění. Následek toho byl, že tím ihned ztratil cestu ke skutečnému východisku života. Místo této jasné cesty, kterou nemohl již přehlédnouti, musela se v jeho náboženských názorech najíti náhrada, nechtěl-li sebe sama označiti jako původce celého bytí a života a tím jako Boha. Tuto náhradu poskytoval mu dosud výraz „víra“! A na slovo „víra“ stůně od té doby celé lidstvo! Ba ještě více. Nepochopené slovo, které mělo nahraditi všechno ztracené, stalo se úskalím, které přivodilo úplné ztroskotání!

S vírou spokojí se jen každý lenoch. Jest to také víra, na které se mohou zachytnouti posměváčkové. Slovo „víra“, nesprávně vykládané, jest břevno, které se dnes jako překážka klade lidstvu na cestu k dalšímu postupu.

Víra nemá býti pláštíkem, který velkomyslně zakrývá všechnu lenost v myšlení a klade se na lidského ducha s příjemnou ochromivostí jako spavá nemoc! Víra se má ve skutečnosti státi přesvědčením. Ale přesvědčení vyžaduje život a nejbystřejší zkoumání!

Kde zůstává jen jediná mezera, jediná nerozřešená hádanka, tam se stává přesvědčení nemožností. Žádný člověk nemůže proto míti pravou víru, dokud v něm zůstává jediná otázka nerozřešena.

Již slovo „slepá víra“ poukazuje na něco nezdravého!

Víra musí býti živá, jak již kdysi vyžadoval Kristus. Jinak nemá účel. Avšak životnost znamená pohyb, úvahu a zkoumání! Ne tupé přijímání cizích myšlenek. Slepě věřit, znamená přece zřejmě nechápat. Co však člověk nechápe, nemůže mu také duchovně přinésti užitku, protože nechápáním nemůže se to v něm probuditi k životu.

Ale to, co v sobě úplně neprožije, toho si také nikdy neosvojí. Avšak jen to, co si osvojí a přivlastní, nese ho vzhůru.

Konečně nemůže také nikdo překročiti cestu a jíti kupředu, zejí-li v cestě velké trhliny. Člověk musí se duchovně zastaviti tam, kde nevěda, nemůže dál. Tento fakt jest nezvratný a také lehce pochopitelný. Kdo chceš tedy duchovně kupředu, probuď se!

Ve spaní nemůže nikdo jíti cestou ke Světlu Pravdy! Také ne s páskou nebo závojem před očima.

Stvořitel chce míti své lidi ve stvoření vidoucí. Ale vidoucí znamená vědoucí! A k vědění se nehodí slepá víra. V takové jest jen lenost a pohodlnost myšlení, ale žádná velikost!

Výsada schopnosti myšlení přináší člověku také povinnost zkoumání.

Aby tomu všemu ušli, snížili lidé z pohodlnosti velikého Stvořitele prostě tak, že mu jako důkaz všemohoucnosti připisují činy libovůle.

Kdo chce jen poněkud myslet, najde v tom nutně velikou chybu. Čin libovůle podmiňuje možnost úchylky od stávajících přírodních zákonů. Ale kde se může díti něco takového, tam chybí dokonalost. Neboť kde jest dokonalost, tam nemůže býti změny. Tím se mylně u veliké části lidstva všemohoucnost Boží znetvořuje tak, že by ji hlouběji myslící člověk považoval za důkaz nedokonalosti. A v  tom jest kořen mnohého zla.

Vzdejte Bohu úctu dokonalosti! Pak najdete v ní klíč k nerozřešeným záhadám všeho bytí. –

Jest mou snahou dovésti k tomu vážně hledající. Okruh všech hledatelů Pravdy má si volně oddychnouti. Na konec radostně poznají, že v celém světovém dění není tajemství a není mezer. A pak … uzří cestu k vzestupu jasně před sebou. Jest jim třeba jenom po ní jíti. –

Mysticismus nemá žádného oprávnění v celém stvoření! Ve stvoření není pro něj místa. Vždyť před lidským duchem má ležeti vše jasně a bez mezer až daleko zpět k jeho původu. A tato oblast obsahuje celé stvoření. Jen to, co jest nad tímto stvořením, jen Božské samo, musí zůstati každému lidskému duchu nejsvětějším tajemstvím, protože jest to nad jeho původem, který jest ve stvoření. Proto také člověk nikdy nepochopí Božské. Ani při nejlepší vůli a s největším věděním. V této nemožnosti pochopení všeho Božského jest však pro člověka nejpřirozenější dění, jaké jen možno si mysleti. Jak známo, nemůže nic přesahovati složení svého původu. Ani duch člověka ne! Ve složení jiného druhu jest vždy hranice. A Božské jest úplně jiné podstaty než duchovní, ze kterého pochází člověk.

Například zvíře nemůže nikdy, ani v nejdokonalejším duševním vývoji, státi se člověkem. Z jeho bytostnosti nemůže za žádných okolností vykvésti duchovno, které rodí lidského ducha. Ve složení všeho bytostného chybí duchovní základ. Právě tak člověk, vzešlý z části duchovního stvoření, nemůže se nikdy státi Božským, protože v duchovním není druh Božského. Lidský duch může se vyvinouti až k dokonalosti nejvyššího stupně, musí však přesto zůstati vždy duchovní. Nemůže přes sebe dostoupiti do Božského. Jiná podstata tvoří zde přirozeně nikdy nepřekročitelné omezení a hranici směrem vzhůru. Hmotnost při tom nijak nespolupůsobí, protože nemá žádného vlastního, skutečného života. Slouží vždy jen jako obal a je formována a puzena duchovním a bytostným.

Nesmírná oblast ducha prochází celým stvořením. Člověk může, má a musí je proto plně poznati a pochopiti! A svým věděním bude v tomto stvoření panovati. Avšak panovat a vládnout, třeba nejpřísněji, znamená v pravém pochopení jen sloužit! –

Na žádném místě v celém stvoření, až vzhůru k nejvyššímu duchovnu, není úchylky od přirozeného dění. Již tato okolnost činí vše každému důvěrnějším a známějším. Sama sebou odpadá všechna nezdravá a tajná ostýchavost a ochota ke schovávačce před tak mnohými, dosud neznámými věcmi. S přirozeností vane svěží proud vzduchu do dusného okolního světa chmurného mozkového přediva těch, kteří by chtěli, aby se o nich mluvilo. Jejich chorobně fantastické přeludy, které děsí slabého a jimž se posmívá silný, působí směšně a hloupě na vyjasňující se zrak, který konečně svěže a radostně objímá nádhernou přirozenost všeho dění. Vždyť toto dění pohybuje se vždy jen v prostých, přímých liniích, zřejmě znatelných.

Jednotně prochází vše v nejpřísnějším pořádku a. pravidelnosti. A to usnadňuje každému hledajícímu veliký a volný přehled až k místu jeho vlastního východiska.

Nepotřebuje k tomu namáhavého bádání ani fantasie. Hlavní věcí jest, aby se vyhýbal všem lidem, kteří ve zmateném tajnůstkářství chtějí, aby se jejich sporé, částečné vědění jevilo větším.

Všechno leží před lidmi tak prostě, že tito často právě touto prostotou a jednoduchostí nepřicházejí k poznání, protože se domnívají, že veliké dílo stvoření by muselo býti mnohem těžší a spletitější.

Přes to klopýtá tisíce lidí s nejlepším chtěním. Upírají zraky v hledání vysoko vzhůru a netuší, že jest jim třeba prostě a bez námahy hleděti jen před sebe a rozhlížeti se. Při tom uvidí, že již svým pozemským bytím stojí na správné cestě a že jest nutno jíti po ní jen klidně vpřed! Bez ukvapení a bez námahy, ale s otevřeným pohledem, s volnou, nestísněnou myslí! Člověk musí se konečně naučit, že pravá velikost jest jen v nejprostším a nejpřirozenějším dění. A že velikost jest podmíněna touto jednoduchostí.

Tak jest tomu ve stvoření, tak i v člověku samotném. Člověk patří ke stvoření jako jeho část!

Jen prosté myšlení a cítění může mu dáti jasnost! Tak prostou, jakou ji mají ještě děti! Klidná úvaha dovede ho k poznání, že v chápavosti znamená prostota totéž jako jasnost a také přirozenost! Jedno nelze si mysleti bez druhého. Je to trojzvuk, který vyjadřuje jeden pojem! Kdo si ho vezme za základní kámen svého hledání, ten záhy pronikne mlhavým zmatkem. Všechno uměle vyšroubované rozplyne se v nic.

Člověk pozná, že přirozené dění nesmí býti nikde vyloučeno a že také na žádném místě není přerušeno! A v tom zjevuje se také velikost Boží.

Nezvratná životnost samočinné tvůrčí vůle! Neboť zákony přírodní jsou železné zákony Boží a lidé mají je trvale a zřetelně před očima. Mluví k nim důrazně, svědčí o velikosti Stvořitele a jsou neochvějné, bezvýjimečné pravidelnosti! Bezvýjimečné! Neb ze zrnka ovsa může vzejíti opět jen oves, z pšenice rovněž jen pšenice atd.

Tak jest tomu i v onom prvním stvoření, které jakožto vlastní dílo Stvořitelovo jest jeho dokonalosti nejblíže. Tam jsou základní zákony zakotveny tak, že musely míti za následek, jsouce poháněny životností vůle, v nejpřirozenějším dění vznik dalšího stvoření, až konečně k těmto světovým tělesům. Čím více se stvoření v dalším vývoji vzdaluje od dokonalosti prapůvodu, tím stává se všechno jen hrubší. –

Chtějme stvoření jednou pozorovati.

Představte si, že všechen život v něm má jen dva druhy, lhostejno ve které části se to nalézá. Jeden druh je sebe vědomé, druhý sebe nevědomé. Povšimněte si těchto dvou růzností, má to největší cenu! Souvisí to s „prapůvodem člověka“. Tyto různosti dávají také popud k dalšímu vývoji, ke zdánlivému boji. Nevědomé jest základem všeho vědomého. Ve svém složení jest však zcela stejného druhu. Státi se vědomým jest pro nevědomé pokrokem a vývojem. Tím, že jest spolu s  vědomým, dostává se mu trvalého popudu, aby se stalo také tak vědomým.

První stvoření samo, jak se za sebou postupně vyvíjelo, přivodilo tři veliká odštěpení: Jako nejvyšší jest tu duchovní, prvotní stvoření, ke kterému se připojuje bytostné, jež se stává hutnějším a tím i těžším. Konečně následuje jako nejspodnější a pro svou největší hutnost nejtěžší veliká říše hmotného, které, znenáhla se odlučujíc z prvotního stvoření, klesalo dolů! Tím zůstalo naposled jako nejvyšší jen čistě duchovní, které ztělesňuje ve svém čistém druhu to nejlehčí a nejsvětlejší. Jest to často jmenovaný ráj, koruna stvoření.

S klesáním toho, co se stává hutnějším, dotýkáme se již zákona tíže, který kotví nejen ve hmotném, nýbrž účinkuje v celém stvoření, od tak zvaného ráje počínaje až dolů k nám.

Zákon tíže jest tak rozhodujícího významu, že by si jej měl vštípiti každý člověk. Jest hlavní pákou v celém postupu a vývojovém pochodu lidského ducha.

Řekl jsem již, že tato tíže neplatí jen pro pozemské podstaty, nýbrž působí stejnoměrně i v oněch částech stvoření, kterých pozemští lidé nemohou již viděti a jmenují je proto záhrobím.

Pro lepší porozumění musím hmotnost rozděliti ještě ve dvě oddělení: V jemnohmotné a v hrubohmotné. Jemnohmotné jest hmotnost, která následkem svého jiného uzpůsobení nemůže býti viditelnou pro pozemské oko. A přece jest to ještě hmotnost.

Tak zvané záhrobí nesmí se zaměňovati s vytouženým rájem, který jest jen čistě duchovním. Duchovním nesmí se však rozuměti „myšlenkové“, protože duchovní jest podstata, jako jest podstatou bytostné a hmotné. Jmenujeme tedy toto jemnohmotné prostě záhrobím, protože jest za hranicemi pozemské schopnosti zrakové. Hrubohmotné jest však tento svět, všechno pozemské, co jest následkem své stejnorodosti viditelné našim hrubohmotným očím.

Člověk měl by si odvyknouti, aby neviditelné věci měl také za nepochopitelné a za nepřirozené. Všechno jest přirozené, i tak zvané záhrobí a od něho ještě velmi vzdálený ráj.

Jako zde jest naše hrubohmotné tělo citlivé vůči svému okolí stejného druhu, které proto může viděti, slyšeti a cítiti, právě tak jest tomu v těch částech stvoření, jichž podstata není podobná naší. Jemnohmotný člověk v tak zvaném záhrobí cítí, slyší a vidí jen své stejnorodě jemnohmotné okolí, vyšší duchovní člověk může zase viděti jen své duchovní okolí.

Tak se stává, že mnohý pozemšťan tu a tam svým jemnohmotným tělem, které chová v sobě, vidí a slyší také již jemnohmotné, dříve než odumřením nastane odloučení od hrubohmotného pozemského těla. Není v tom docela nic nepřirozeného.

Vedle zákona tíže spolupůsobí tu ještě neméně důležitý zákon stejnorodosti.

Dotkl jsem se ho již tím, že druh může poznati vždy jen stejný druh. Přísloví: „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá,“ jako by bylo odposloucháno od prazákona. Zákon stejnorodosti prochvívá vedle zákona tíže celým stvořením.

Vedle těchto dvou jmenovaných spočívá ve stvoření ještě třetí prazákon: Zákon zvratného působení. On způsobuje, že člověk musí sklízeti to, co kdysi zasel a to nezbytně. Nemůže sklízeti pšenici, když zaséval žito a nesklidí jetel, když roztrušoval bodlák. Právě tak jest tomu v jemnohmotném světě. Člověk nebude moci sklízeti dobrotu, když pociťoval nenávist, ne radost, kde živil v sobě závist.

Tyto tři základní zákony tvoří mezníky Božské vůle! Jedině ony jsou to, které samočinně přivodí pro lidského ducha odměnu nebo trest v neúprosné spravedlnosti, tak neúplatné v nejpodivuhodnějších, nejjemnějších odstínech, že v celém obrovském světovém dění není možnou myšlenka nejmenší nespravedlnosti.

Působení těchto jednoduchých zákonů přivádí každého lidského ducha právě tam, kam podle svého vnitřního stanoviska také patří. Omyl jest při tom nemožný, protože působení těchto zákonů může býti řízeno jen nejvnitřnějším stavem člověka, což se v každém případě také bezpodmínečně děje! Zapůsobení těchto zákonů uvádí v činnost čistě duchovní síla citů člověka, která působí jako řídící páka. Všechno jiné zůstává při tom bez účinku. Z toho důvodu jest jedině skutečné chtění, cit člověka, směrodatný pro to, co se pro něho vyvíjí ve světě jemu neviditelném, do kterého jest mu vejíti po pozemské smrti.

Tu nepomůže žádné předstírání, žádný sebeklam. Pak musí nezbytně sklízeti to, co ve svém chtění rozséval! Chtění člověka přesně podle své síly nebo slabosti uvádí do pohybu silněji nebo slaběji stejnorodé proudy jiných světů. Je lhostejno, zda nenávisti, závisti nebo lásky. Jest to zcela přirozené dění v největší jednoduchosti a přece tvrdého účinku železné spravedlnosti.

Kdo se pokusí vmysleti se vážně do těchto záhrobních dějů, brzy pozná, jaká jest v tomto samočinném působení neúplatná spravedlnost. Uvidí již v tom nepochopitelnou velikost Boží. Bůh nepotřebuje zasahovati, když tak dokonale vložil svou vůli do stvoření jako zákony tohoto stvoření.

Kdo stoupaje vzhůru, přichází opět do říše ducha, ten jest očistěn, protože musel dříve projíti samočinnými mlýny Božské vůle. Jiná cesta do blízkosti Boží nepřivádí. Jak působí tyto mlýny na lidského ducha, řídí se podle jeho předchozího vnitřního života, podle jeho vlastního chtění. Mohou ho blahodárně nésti do světlé říše, nebo ho mohou stejně tak strhnouti bolestně dolů do tmy hrůzy, ba až do úplného zničení. –

Při pozemském zrození přináší si lidský duch, dozrálý ku vtělení, již jemnohmotný obal nebo tělo, kterého mu bylo třeba v jeho průběhu jemnohmotností. Toto tělo mu zůstává i v pozemském bytí jako pojítko s tělem pozemským. Zákon tíže uplatňuje svůj hlavní účinek a vliv vždy na nejhutnější a nejhrubší část. V pozemském bytí tedy na pozemském těle. Když však toto tělo smrtí odpadne, uvolní se znovu jemnohmotné tělo a od toho okamžiku podléhá nechráněno jako teď již nejhrubší část tomuto zákonu tíže.

Říká-li se, že duch si tvoří své tělo, jest to pravda vzhledem k tělu jemnohmotnému. Vnitřní podstata člověka, jeho přání a vlastní chtění klade k tomu základy. V lidském chtění skrývá se síla k vytvoření jemnohmotného. Touhou po nízkém nebo jen po pozemských požitcích, stává se jemnohmotné tělo hutným a tím i těžkým a tmavým, protože splnění takových přání jest v hrubohmotnosti. Člověk poutá se tím sám ke hrubohmotnému pozemskému. Jeho přání vytváří jemnohmotné tělo. Toto tělo utváří se tak hutné, že se v podstatě co nejvíce přiblíží k pozemskému, v čemž jedině jest vyhlídka, že bude moci míti účast na pozemských požitcích nebo náruživostech, jakmile hrubohmotné pozemské tělo odpadne. Kdo po tom touží, ten podle zákona tíže musí klesati.

Ale jinak jest tomu u lidí, jichž mysl jest upřena hlavně k vyššímu a ušlechtilejšímu. Zde vytváří chtění samočinně lehčí a tím i světlejší jemnohmotné tělo, aby mohlo přijíti do blízkosti všeho toho, co jest takovému člověku cílem jeho vážného přání! Tedy k čistotě světlých výšin.

Jinými slovy: Jemnohmotné tělo pozemského člověka jest soudobým cílem lidského ducha současně vyzbrojeno tak, že může po odumření pozemského těla jíti tomu cíli vstříc, nechť jest jakéhokoliv druhu. Zde vytváří si opravdu duch své tělo. Jeho chtění, protože jest duchovní, má v sobě také sílu, aby si podřídilo jemnohmotné. Tomu přirozenému dění nemůže člověk ujíti nikdy. Následuje po každém chtění, nechť jest mu to příjemné nebo nepříjemné. A tyto tvary na něm ulpí tak dlouho, dokud je živí svým chtěním a cítěním. Podle svého druhu buď mu napomáhají nebo ho zdržují. Podléhají zákonu tíže. Změní-li však své chtění a cítění, vznikají tím ihned nové tvary, zatím co dosavadní, kterým se změnou chtění již nedostává potravy, nutně odumírají a rozpadávají se. Tím mění také člověk svůj osud.

Jakmile smrtí pozemského těla odpadá pozemské zakotvení, tu uvolněné jemnohmotné tělo buď klesá dolů, nebo se vznese jako korek vzhůru v jemnohmotnosti, kterou jmenujeme záhrobí. Podle zákona tíže zastaví se přesně na onom místě, které má stejnou tíži či hutnost jako toto tělo. Pak nemůže již dále ani nahoru, ani dolů. Zde nachází přirozeně i všechnu stejnorodost, nebo všechny stejně smýšlející. Neboť stejný druh podmiňuje stejnou tíži a stejná tíže samozřejmě stejný druh. Jaký byl sám, takové mu bude trpěti mezi sobě rovnými, nebo se bude moci s nimi radovati. Až se změní sám vnitřní obnovou, pak změní se s ním i jeho jemnohmotné tělo, které působením změněné váhy povede ho nutně dále vzhůru nebo dolů.

Člověk nemůže si proto ani stěžovat, ani není mu třeba díků. Neboť je-li nesen vzhůru ke Světlu, způsobuje to jeho vlastní podstata, která nese v sobě nutnost tohoto povznesení. Řítí-li se dolů do tmy, jest to opět jeho stav, který ho k tomu nutí.

Avšak každý člověk má příčinu, aby velebil Stvořitele pro dokonalost, která spočívá v působení těchto tří zákonů. Lidský duch stává se tím nezbytně neomezeným pánem vlastního osudu! Jeho skutečné chtění, tedy nefalšovaný vnitřní stav nutně ho povznáší, nebo mu dává klesati.

Pokusíte-li se představiti si správně účinky těchto zákonů, jednotlivě, i v  tom, jak navzájem do sebe zasahují, tu shledáte, že každému navlas přesně odměřuje se odměna i trest, milost nebo zavržení, vždy podle něho samého. Jest to nejprostší a nejjednodušší dění a ukazuje v každém vážném chtění člověka záchranné lano, které se nikdy nepřetrhne a nikdy neselže. Jest to velikost takové prostoty, která nutí toho, kdo ji poznal, mocí na kolena před nesmírnou vznešeností Stvořitele! V každém dění, ve všech mých vývodech, dotýkáme se jasně a zřetelně vždy znovu působení těchto prostých zákonů, jichž podivuhodné vzájemné zasahování do sebe ještě zvláště vylíčím.

Zná-li člověk toto vzájemné působení, zná tím i stupně do světlé říše ducha, do ráje. Ale vidí pak také cestu dolů do temnot!

Nepotřebuje ani sám kráčeti, nýbrž jest samočinně hnacím soustrojím nesen vzhůru nebo strhován dolů přesně podle toho, jak si toto soustrojí pro sebe nařídí svým vnitřním životem.

Vždy zůstává vyhrazeno jeho rozhodnutí, kterou cestou se dá nésti.

Člověk nesmí se při tom dáti mýliti posměváčky.

Pochybnost a posměch nejsou ničím jiným, hledíme-li na ně správně, než vyslovená přání. Každý, kdo pochybuje, vyslovuje to, co sám si přeje a otvírá tím své nitro bádavému zraku. Není si toho ovšem nijak vědom. Vždyť i v záporu a odmítání tkví lehce znatelná, hluboce skrytá přání. Jest smutné a často zase vzrušující, jaká zanedbanost a jaká chudoba se tím často projevuje. Právě posměchem se člověk vnitřně nezřídka strhuje hlouběji než nevědomé zvíře. Měli bychom míti s takovými lidmi soucit, aniž bychom však byli shovívavými. Shovívavost znamenala by podporování lenosti k vážnému zkoumání. Kdo vážně hledá, musí se shovívavostí spořit. Jinak škodí si na konec sám, aniž tím druhému pomůže.

Jásavě bude však s rostoucím poznáním státi před zázrakem tohoto stvoření, aby se vědomě nechal nésti ke světlým výšinám, které smí nazývati domovem.

poselstvi/prednaska61.txt · Poslední úprava: 09.10.2014 15:13 autor: Marek Ištvánek