Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

poselstvi:prednaska62

62. Pohlavní síla ve svém významu k duchovnímu vzestupu.

Poukazuji znovu k tomu, že všechen život ve stvoření pozůstává ze dvou druhů. Ze sebe vědomého a ze sebe nevědomého. Vědomé jest pokrok pro všechno nevědomé. Teprve s uvědoměním utváří se také obraz Stvořitelův, jaký vyrozumíváme lidskou formou. Utváření tohoto obrazu jde zároveň ruku v ruce s uvědomováním.

V prvním, vlastním stvoření, které jest tvůrčímu duchu nejblíže a může proto býti jen duchovní, existuje vedle nejdříve stvořeného, vědomého duchovního člověka, také ještě nevědomé duchovní. V tomto nevědomém, které má stejné vlastnosti jako vědomé, spočívá přirozený popud k dalšímu vývoji. Tento vývoj může však nastati jen stupňováním k sebe vědomému.

Když v tomto duchovně nevědomém popud k uvědomění dostoupí jistého stupně, nastává v nejpřirozenějším vývoji děj, rovnající se pozemskému zrození. Je nám třeba jen všímati si našeho okolí. Zde každé hrubohmotné tělo samočinně vypuzuje dozrálý plod. U zvířete i u člověka. I každý strom střásá své ovoce. Jest to opakování děje v dalším vývoji, jehož základní rys jest v prvním stvoření, v tak zvaném ráji.

Stejným způsobem i tam nastává při určité zralosti nevědomého, které touží po uvědomění, samočinné vypuzení a odluka od nevědomého, nazvaná také vyhnáním. Tyto vypuzené, duchovně nevědomé částečky tvoří duchovní zárodky budoucích lidí!

Jest to děj vypuzení z ráje, také v bibli obrazně podaný.

Tento děj nastati musí, protože v nevědomém není zodpovědnosti, kdežto s uvědoměním dozrává současně i zodpovědnost.

Odluka dozrávajícího nevědomého jest tedy nutna pro duchovní, které se chce z přirozeného popudu vyvinouti k vědomému. Jest to pokrok, ne krok nazpět!

Protože tyto živé zárodky nemohou býti vypuzovány nahoru směrem k dokonalosti, zbývá jim jediná cesta dolů. Ale zde vcházejí do říše bytostného, které jest svou vahou těžší a neobsahuje nic duchovního.

Tím ocitá se duchovní zárodek, toužící po uvědomění, pojednou v okolí pro něho nestejnorodém, tedy cizím. Tím jest jakoby obnažen. Jakožto duchovní cítí se v hutnějším bytostném nahý a nepokrytý. Chce-li tam setrvati nebo jíti dále, stává se mu přirozenou nutností, aby se zakryl bytostným obalem, který jest stejnorodý s jeho okolím. Jinak se tam nemůže projevovati a také ne udržeti. Má tedy na cestě k poznání nejen potřebu zakrýti svou nahotu, jak to podává obrazně bible, nýbrž jest to i zde nutný postup.

Zárodek rostoucího lidského ducha jest nyní přirozenými cestami veden dále do hmotnosti.

Zde utvoří se kolem něho ještě jeden nutný obal, podle povahy jeho nového, hmotného okolí.

Nyní stojí na nejzazším okraji jemnohmotnosti.

Země však jest ono hrubohmotné místo, na kterém se schází všechno, co tkví ve stvoření. Proudí to sem ze všech oddílů stvoření, které jinak jsou svým uzpůsobením co nejpřísněji odděleny. Celé niti a všechny cesty sbíhají se k zemi jako jednotnému styčnému bodu. Proudy sil se zde spojují a tvoříce nové účinky vytryskují v silném vzplanutí do všehomíra! Tak jako ze žádného jiného místa ve hmotnosti.

Na této zemi jest nejžhavější prožívání následkem seskupení všech druhů stvoření, k čemuž hmotnost napomáhá. Ale toto prožívání může vznikati vždy jen splynutím všech druhů stvoření. Nemůže v tom býti nic Božského a nic z Ducha Svatého, které jest nad stvořením a mimo ně. –

Poslední výběžky tohoto prožívání na zemi proudí nyní vstříc duchovnímu zárodku, jakmile vstoupí do jemnohmotnosti. Jest těmito účinky obetkáván. Ony jsou to, které ho lákají, ale při tom jsou mu nápomocny, aby probudily jeho uvědomění a přivedly je k vývoji.

Dosud bez vázanosti a tedy bez viny, cítí na tomto prahu veškeré hmotnosti výběžky záchvěvů silného prožívání, které se odehrávají ve vzniku a zániku všeho hmotného. Při tom dostaví se u něho touha po bližším poznání. Jakmile však vytvoří nějaké přání, zaujme vytvořením tohoto přání dobrovolně stanovisko k nějakému výchvěvu, nechť jest tento dobrý nebo zlý. Hned na to jest pak působícím zákonem přitažlivé síly stejného rodu přitahován stejnorodostí, která jest silnější, než jeho vlastní. Žene ho to k místu, kde se vytouženému druhu holduje silněji, než bylo jeho vlastní přání.

Touto vnitřní žádostí ihned zhutňuje se jeho jemnohmotný obal přiměřeně této touze a zákon tíže dává mu klesati vždy hlouběji.

Skutečné prožití touhy v něm spočívající, poskytne mu však na konec jenom hrubohmotná země! – –

Pudí ho to tedy dále až k pozemskému zrození, protože chce přejíti od mlsání také k ochutnávání a požitku. Čím silnější stávají se přání ducha, který se v mlsání probouzí, po pozemských požitcích, tím hutněji vytváří se také jemnohmotný obal. Následkem toho stává se však také těžším a klesá zvolna k  zemské úrovni, kde jedině jest příležitost k uskutečnění jeho přání. A když došel až k této zemské úrovni, stal se tím také zralým k pozemskému zrození.

Při tom vystupuje také zřetelněji zákon přitažlivé síly stejného druhu. Každý z nehotových duchů jest přesně podle svého přání nebo svého sklonu přitahován jako magnetem k tomu místu, kde pozemskými lidmi dochází k uskutečnění obsahu jeho přání. Má-li na příklad přání panovati, tedy nezrodí se proto snad do poměrů, kde sám může žíti ve splnění svého přání, tedy kde by sám panoval, nýbrž jest přitahován člověkem silné panovačnosti, který s ním tedy stejně cítí atd. Zčásti odpykává tím již nesprávné nebo nachází štěstí ve správném. Má k tomu alespoň příležitost.

Z tohoto děje vyvozuje se mylně dědičnost vlastností nebo duchovních schopností! To jest nesprávné! Zevně může se to tak jeviti. Ale ve skutečnosti nemůže člověk svým dětem předati nic ze svého živého ducha.

Není žádné duchovní dědičnosti!

Žádný člověk není s to, aby předal byť jen prášek ze svého živého ducha!

V tomto směru pěstoval se omyl, který vrhá své závadné a matoucí stíny na mnohé. Žádné dítě nemůže svým rodičům děkovati za nějakou duchovní schopnost a právě tak nemůže jim dělati výčitky za nedostatky! To by bylo nesprávné a byla by to trestuhodná nespravedlnost!

Toto zázračné dílo stvoření není nikdy tak mezerovité a nedokonalé, aby připouštělo činy libovůle, nebo náhody duchovní dědičnosti!

Tato přitažlivá síla vší stejnorodosti, významuplná při narození, může vycházeti od otce nebo od matky právě tak, jako od každého, kdo jest v blízkosti nastávající matky. Proto měla by nastávající matka býti opatrnou v tom, koho kolem sebe trpí. Nutno při tom uvážiti, že vnitřní síla přitažlivosti spočívá hlavně ve slabostech, ne snad v zevnějším rázu. Slabosti přinášejí důležitá období vnitřního prožívání, která zapůsobí silnou přitažlivou silou.

Pozemský příchod člověka skládá se z početí, vtělení a narození. Vtělení, tedy vstup duše děje se uprostřed těhotenství. Vzájemně rostoucí stav zralosti jak příští matky, tak duše, která se přiklání k vtělení, vytváří také ještě zvláštní pozemštější spojení. Jest to vyzařování, které jest vyvoláno vzájemným stavem dozrávání a neodolatelně žene se sobě vstříc k přirozenému rozuzlení. Toto vyzařování stává se stále silnějším, poutá duši i nastávající matku toužebně stále pevněji k sobě, až konečně při určité zralosti vyvíjejícího se tělíčka v lůně mateřském, toto tělíčko přímo duši do sebe vstřebává.

Tento okamžik vstupu nebo vstřebání přináší s sebou přirozeně také první otřesy malého tělíčka, které se jeví trháním a jmenují se první pohyby dítěte. Při tom nastává v příští matce velmi často proměna jejích pocitů. Podle druhu lidské duše, která tu vstoupila, jsou buď blaživé nebo také tísnivé. –

Malým tělem bere na sebe již tak dalece vyvinutá lidská duše plášť hrubohmotnosti, který jest nutným, aby se mohlo v pozemské hrubohmotnosti slyšeti, viděti a cítiti všechno, co jen jest možno prostřednictvím stejnohmotného a stejnorodého obalu, nebo nástroje. Teprve nyní může přejíti od mlsání ke skutečnému ochutnávání a tím k úsudku. Jest pochopitelno, že se duše musí teprve učiti, jak má tohoto nového nástroje používati a toto tělo ovládati.

Takový jest stručně pochod vzniku člověka, až k jeho prvnímu pozemskému narození.

Avšak již po dlouhou dobu nemůže v přirozeném dění žádná duše vejíti na zemi k prvnímu vtělení. Narozením přicházejí sem již pouze duše, které prošly již nejméně jedním pozemským životem.

Proto jsou již při narození těsně opleteny mnohonásobnou karmou. Možnost osvoboditi se z této karmy dává pohlavní síla.

Obalem hrubohmotného těla jest duše člověka po všechna dětská léta odloučena od proudů, které snaží se dostati k duši zvenčí. Všechno temné a zlé, co oživuje pozemskou úroveň, najde svou cestu k duši zamezenou hrubohmotným pozemským tělem. Nemůže proto také získati žádného vlivu na dítě a nemůže mu způsobiti škodu. Avšak zlo, které si přinesla znovu vtělená duše z předešlého života, zůstane jí ovšem zachováno i v době dětství.

Tělo tvoří tuto přehradu tak dlouho, dokud jest ještě nehotové a nezralé. Zdá se, jako by se duše byla uchýlila do hradu, u něhož jest zdvihací most vytažen. Nepřeklenutelná propast zeje během těchto let mezi dětskou duší a jemnohmotným stvořením, v němž žijí jemnohmotné výchvěvy viny a odpykání. Tak spočívá duše ukryta v pozemském obalu, zraje k zodpovědnosti a čeká na okamžik, který přivodí spuštění zdvihacího mostu k vlastnímu životu ve hmotnosti.

Přirozenými zákony vložil Stvořitel do každého tvora pud napodobovací na místě svobodné vůle tam, kde se tato dosud neprojevuje. Říká se tomu všeobecně „vnímavost mládeže“. Pud k napodobení má připraviti vývoj pro pozemský život, až u zvířat povznese se, obohacen a podporován zkušenostmi, u člověka pak duchem ve svobodné vůli, k sebe vědomému konání!

V dětském těle chybí duchu v něm vtěleném most záření, který se může vytvořiti teprve v době tělesné zralosti pohlavní silou. Duchu chybí tento most k plně působivé a skutečně jednající činnosti ve stvoření, kterou může vyvolati jen bezmezerná možnost zářivosti ve všech druzích stvoření. Neboť jen ve vyzařování jest život a jen z něho a skrze ně nadchází pohyb.

V této době může dítě plně působiti na své okolí přímo jen ze své bytostné části a ne z duchovního jádra. V této době má také vůči zákonům stvoření jen trochu více zodpovědnosti než nejvýš vyvinuté zvíře.

Zatím dozrává mladé tělo a znenáhla probouzí se v něm pohlavní síla, která jest jen v hrubohmotnosti. Ona jest nejjemnější a nejušlechtilejší výkvět veškeré hrubohmotnosti, to nejvyšší, co může poskytnouti hrubohmotné stvoření. Ve své jemnosti tvoří vrchol všeho hrubohmotného, tedy pozemského, co jakožto nejzazší živoucí výběžek hmotnosti je nejblíže bytostnému. Pohlavní síla jest živým tepem hmotnosti a jest jediná, která tvoří most k bytostnému, které opět zprostředkovává přechod k duchovnímu.

Z toho důvodu je probuzení pohlavní síly v hrubohmotném těle jako spuštění zdvihacího mostu z dosud uzavřeného hradu. Po tomto mostě může pak obyvatel hradu, tedy lidská duše plně vyzbrojena vyjíti ven, ale ve stejné míře mohou jíti k ní dovnitř přátelé nebo nepřátelé, kteří hrad obléhají. Tito přátelé nebo nepřátelé jsou v první řadě jemnohmotné proudy dobrého nebo zlého druhu, avšak také i záhrobní bytosti, které čekají jen na to, aby se jim nějakým přáním podala ruka. Tím ocitnou se v možnosti, aby se pevně zachytily a působily stejnorodým vlivem.

Zákony Stvořitelovy však v nejpřirozenějším stupňování pustí zvenčí dovnitř vždy jen stejnou sílu, proti které možno z nitra působiti tak, že jest úplně vyloučen nestejný boj. Dokud se při tom nehřeší. Neboť každý umělým drážděním vyvolaný nepřirozený pohlavní pud otvírá tento pevný hrad předčasně, čímž jest dosud stejnoměrně nezesílená duše vydána všanc. Musí podlehnouti útočícím zlým jemnohmotným proudům, jimž by jinak nezbytně odolala.

Při normálním dozrávání může v přirozeném dění býti vždy na obou stranách jen stejná síla. Při tom však rozhoduje vůle obyvatele hradu a ne oblehatelů. Tato vůle při dobrém chtění vždy zvítězí v této jemnohmotnosti, to jest v průbězích záhrobního světa. Průměrný člověk nemůže viděti tento záhrobní svět, pokud dlí ještě na zemi. On však jest s ním úzce a mnohem živěji spojen, než jeho hrubohmotné, jemu viditelné okolí.

Jest tomu ovšem zcela jinak, podá-li obyvatel hradu vnějšímu jemnohmotnému příteli nebo nepříteli, nebo i proudům dobrovolně ruku, učiní-li tak tedy vlastním přáním nebo svobodným rozhodnutím.

Poněvadž tím zaujme určité stanovisko vůči venku čekajícím oblehatelům, mohou tito proti němu lehce rozvinouti deseti- ba stonásobnou sílu. Je-li tato síla dobrá, dostane se mu pomoci a požehnání. Je-li však zlá, sklidí zkázu. V této svobodné volbě osvědčuje se vlastní svobodná vůle. Odhodlal-li se k tomu jednou, jest nezbytně podroben následkům. Tyto následky vymykají se již jeho svobodné vůli. Podle vlastní volby přimyká se k němu dobrá nebo zlá karma, které jest samozřejmě podroben tak dlouho, dokud se vnitřně nezmění. –

Pohlavní síla má úkol i schopnost pozemsky „prožhaviti“ celé duchovní cítění duše. Tím dostane se duchu teprve pravého spojení s veškerou hmotností a on stává se tím také teprve pozemsky plnocenným. Teprve pak může obsáhnouti vše, čeho jest třeba, aby si získal v této hmotnosti k plnému uplatnění. Aby v ní pevně stál, pronikavě působil, měl ochranu a v plné výzbroji vítězně se bránil.

Jest něco ohromného v tomto spojení. To jest hlavním účelem tohoto záhadného, nesmírného, přirozeného pudu. Má napomáhati duchovnu v této hmotnosti k rozvoji plné a účinné síly! Bez této pohlavní síly bylo by to nemožno z nedostatku přechodu k oživení a ovládnutí veškeré hmotnosti. Duch musel by zůstávati hmotnosti příliš cizí a nemohl by v ní správně působiti.

Ale tím dostává se lidskému duchu pak také plné síly, tepla a živosti. Tímto průběhem stává se teprve pozemsky hotovým k boji.

Proto začíná zde teď zodpovědnost. Vážný bod k obratu v životě každého člověka.

Moudrá spravedlnost Stvořitele dává však člověku u tohoto významného bodu zároveň také nejenom možnost, nýbrž dokonce přirozený popud k tomu, aby veškerou karmu, jíž dosud zatížil svou svobodnou vůli, svrhnul lehce a bez námahy.

Zmešká-li člověk tuto dobu, jest to jeho vina. Přemýšlejte o tom jednou: Se vstupem pohlavní síly nastane v první řadě mocný rozmach vzhůru ke všemu ideálnímu, krásnému a čistému! Při nezkaženém mládí obojího pohlaví možno to zřejmě pozorovati. Dospělí lidé se žel1) často jen posmívají blouznivosti mladých let. Proto jsou také v těchto letech ony nevysvětlitelné, lehce zádumčivé city.

Nejsou bez důvodu hodiny, ve kterých se jinochu nebo dívce zdá, že nesou tíhu bolesti celého světa. Kdy se k nim druží tušení hluboké vážnosti. Také často se vyskytující pocit nepochopení má v sobě mnoho pravdy. Jest to dočasné poznání falešné tvářnosti okolí, které nechce a nemůže rozuměti posvátnému rozmachu k čistému vzletu do výše. Toto okolí jest spokojeno teprve tehdy, když tento silně nutkavý cit ve zrajících duších jest stržen do „reálnějšího“ a střízlivého, které lidé lépe chápou a považují pro lidstvo za vhodnější. V jejich jednostranném rozumovém smyslu zdá se jim to býti jedině zdravé!

Tajuplně vyzařující půvab nezkažené dívky nebo nezkaženého jinocha není nic jiného, než čisté vzedmutí se probuzené pohlavní síly po vyšším a nejušlechtilejším, v zásnubách s duchovní silou, což jejich okolí vyciťuje.

Pečlivě měl Stvořitel zřetel k tomu, aby se to u člověka stalo teprve ve věku, kdy si může býti plně vědom svého chtění i konání. Pak jest tu doba, kdy ve spojení s plnou silou, která jest nyní v něm, může a měl by svrhnouti hravě vše, co má za sebou. Odpadlo by to dokonce samo, kdyby si člověk zachoval chtění k dobru, jak ho to k tomu bez ustání v tento čas pudí. Pak by mohl, jak to city zcela správně naznačují, bez námahy jíti vzhůru ke stupni, na který jako člověk patří! Vizte zasněnost nezkaženého mládí! Není to nic jiného, než cit rozmachu a chtění odtrhnouti se od veškeré špíny, vroucí touha po ideálu. Bičující neklid jest však znamením, aby se nezmeškala doba, nýbrž aby se energicky setřásla karma a započalo se se vzestupem ducha.

Jest něco nádherného, tkvěti v této uzavřené síle, působiti v ní a s ní! Ale jen potud, dokud jest dobrý směr, který si člověk zvolil. Není však nic žalostnějšího, než vyplýtvati tyto síly jednostranně ve slepém opojení smyslů a ochromiti tím svého ducha.

Ale žel, 2) ve většině případů zmešká člověk tuto tak drahocennou přechodní dobu, nechá se „vědoucím“ okolím zavésti na falešné cesty, které ho zdržují a vedou pak dolů. Tím nemůže svrhnouti zakalené výchvěvy, které na něm lpí. Naopak těmto výchvěvům dostává se jen nového přílivu sil jejich stejnorodostí a tím se stále víc a více zaplétá svobodná vůle člověka, až ji nemůže již ani rozpoznati pro samá zbytečná zbujení. Jest tomu jako u úponkovitých rostlin, jimž zdravý kmen zpočátku poskytuje oporu, aby ho pak konečně dusivě přerostly a zbavily ho vlastního života.

Kdyby člověk lépe dbal na sebe a děje v celém stvoření, nemohlo by býti karmy silnější nad jeho ducha, který přichází k plné síle, jakmile se mu pohlavní silou dostane přímého spojení se hmotností, ke které patří také karma. –

I když člověk zmešká dobu, když se stále více zaplétá a snad i hluboce klesá, naskytuje se mu přesto další příležitost k vzestupu a to: Láskou.

Ne však žádostivou láskou hrubohmotného, nýbrž vznešenou a čistou láskou, která nezná a nechce nic jiného než blaho milovaného člověka. Patří také do hmotnosti a nevyžaduje žádného odříkání, žádného kajícnictví. Chce však pro druhého vždy jen to nejlepší. A toto chtění, které nikdy nemyslí na sebe, poskytuje také nejlepší ochranu před každým přehmatem.

Jako základ má tato láska i v nejvyšším lidském věku vždy opět ony ideálně toužebné city nezkaženého mládí, které má toto mládí při nastoupení pohlavní síly. Ale projevuje se jinak: Zralého člověka vybičuje až k plné síle celé jeho mohoucnosti, ba až k hrdinství. Při tom nejsou stářím stanoveny žádné hranice. Pohlavní síla trvá i když jest vyřaděn nízký pohlavní pud. Vždyť pohlavní síla a pohlavní pud nejsou totéž.

Jakmile člověk dopřeje místa čisté lásce, nechť jest to láska muže k ženě nebo naopak, k příteli, k přítelkyni, k rodičům, k dítěti, lhostejno ke komu, jen když jest čistá, přináší tato láska také jako první dar příležitost k odvržení karmy, která se pak velmi rychle může vyčerpati „symbolicky“. „Vyschne“, protože nenachází již v člověku žádného stejnorodého ozvuku, žádné potravy. Tím stává se volným! A tak začíná vzestup, vysvobození z nedůstojných pout, která ho tíží.

Při tom vzniká nejdříve pocit, že si člověk připadá nehodným vůči milovanému. Tento postup možno jmenovati nastalou skromností a pokorou, tedy darem dvou velikých ctností. K tomu pojí se touha držeti nad druhým ochrannou ruku, aby mu nebylo se žádné strany ublíženo. „Chtít nosit na rukou,“ není žádné prázdné rčení, nýbrž označuje se tu zcela správně vzrůstající cit. Jest to vzdání se vlastní osobnosti, velká vůle k službě, což samo by již mohlo stačiti, aby se v krátké době svrhla veškerá karma. Ovšem jen když trvá toto dobré chtění a neustupuje čistě smyslným pudům.

Konečně jest u čisté lásky ještě i vřelé přání moci učiniti pro milovaného něco velikého v ušlechtilém smyslu, neraniti a nezarmoutiti ho ani posunkem, ani myšlenkou nebo slovem, tím méně nepěkným činem. Probouzí se tu nejněžnější ohleduplnost.

Pak jde o to, podržeti tuto čistotu citů a dáti jí přednost přede vším jiným. Nikdy nebude někdo v tomto stavu zamýšleti nebo konati něco špatného. Prostě by toho nedovedl. V těchto citech má naopak nejlepší ochranu, největší sílu, nejblahovolnějšího rádce a pomocníka.

Stvořitel dal tím ve své moudrosti záchranný pás, který ne jednou dotkne se v pozemském životě každého člověka, aby se ho zachytil a nesl se vzhůru!

Pomoc jest tu pro všechny. Nečiní nikdy rozdílu ani ve stáří ani v pohlaví, ani u boháče nebo chudáka, ani u vznešeného nebo nízkého. Proto jest také láska největší dar Boží! Kdo to pochopil, jest jist záchranou z každé tísně, z každé hlubiny!

Láska jest schopna bouřlivou všemocí vytrhnouti ho vzhůru ke Světlu, k Bohu, který sám jest Láska! –

Jakmile se v člověku probudí láska, která usiluje, aby druhému připravila světlo a radost, nestrhovala ho nečistou žádostí, nýbrž v ochraně vysoko ho povznášela, pak mu slouží, aniž jest si při tom vědom vlastní služby. Neboť tím činí se více nesobeckým dárcem a radostným uštědřovatelem. A toto sloužení ho osvobozuje!

Aby se při tom našla pravá cesta, ať dbá člověk vždy jen na jedno: Nade všemi pozemskými lidmi vznáší se mocně a silně přání: Aby mohli před sebou samými býti skutečně takovými, zač platí u těch, od nichž jsou milováni. A toto přání jest ta pravá cesta! Vede přímo vzhůru.

Lidem jest dáno mnoho příležitostí, aby se vzchopili a povznesli, aniž toho používají.

Dnešní člověk jest jen jako muž, kterému byla dána říše a který raději promarňuje čas dětinskými hříčkami.

Jest jen samozřejmo a nelze očekávati nic jiného nežli to, že ohromné síly, které byly člověku dány, musí ho rozdrtiti, nedovede-li jich říditi.

Také pohlavní síla musí jednotlivce, ba celé národy zničiti tam, kde se zneužívá jejího hlavního úkolu! Účel plození přichází teprve v druhé řadě.

A jaké pomocné prostředky dává pohlavní síla každému člověku, aby hlavní úkol také poznal a žil!

Pomysleme na tělesný pocit studu! Tento probouzí se současně s pohlavní silou a jest dán k ochraně.

Zde jako v celém stvoření lze rozpoznati trojzvuk a v sestupu stále větší zhrubnutí. Pocit studu jako první následek pohlavní síly má jakožto přechod k pohlavnímu pudu tvořiti překážku, aby člověk na své výši se neoddal zvířecky pohlavnímu ukájení. Běda národu, který toho nedbá!

Silný pocit studu pečuje o to, že člověk nikdy nemůže podlehnouti opojení smyslů! Chrání před náruživostí, neboť nepřipustí ve zcela přirozeném dění nikdy příležitosti, aby se člověk jen na zlomek okamžiku zapomněl.

Jen násilím může člověk svou vůlí odsunouti stranou tento nádherný dar, aby se pak oddal zvířeckosti! Ale takový násilný zásah do světového řádu Stvořitelova musí se mu státi kletbou, protože síla tělesného pohlavního pudu, která se stala nevázanou, není ve svém rozpoutání pro něho již přirozenou.

Chybí-li pocit studu, stává se člověk z pána otrokem. Jest stržen se svého stupně lidství a klesá pod zvíře.

Nechť pomyslí člověk, že jen silný stud zabrání příležitosti k pádu. Tím jest mu dána nejsilnější zbraň.

Čím větší jest stud, tím ušlechtilejší jest pud a tím výše stojí člověk duchovně. Jest to nejlepší měřítko jeho vnitřní duchovní hodnoty! Toto měřítko jest neklamné a snadno znatelné každému člověku. Zdušením nebo odstraněním zevního pocitu studu zdusí se současně vždy také jemnější a cennější duševní vlastnosti a tím se znehodnocuje vnitřní člověk.

Jest neklamnou známkou hlubokého pádu a jistého úpadku, když lidstvo pod lživou rouškou pokroku chce se „povznésti“ nad klenot pocitu studu, který jest v každém ohledu podporujícím! Nechť jest to pod pláštíkem sportu, zdravotnictví, módy, dětské výchovy, nebo pod jinými, k tomu vítanými záminkami. Není pak již možno zadržeti klesání a pád a jen největší hrůzy mohou jednotlivce ještě vzpamatovati.

A přece jest pozemskému člověku usnadněno dáti se na cestu k výšinám.

Potřebuje státi se jen „přirozenějším“. Ale býti přirozeným neznamená běhati polonahý nebo v neobyčejném obleku bosý! Býti přirozeným znamená pečlivě dbáti na vnitřní city a násilně se nevyhýbati jejich napomínání jen proto, aby se člověk nezdál nemoderním.

Ale více než polovice všech lidí jest dnes žel3) již tak daleko, že příliš otupěla, než aby ještě chápala přirozené pocity. Příliš se k tomu již omezila. Konec toho bude výkřik hrůzy a zděšení!

Blaze tomu, kdo pak bude moci znovu oživiti pocit studu. Bude mu štítem a oporou až všechno ostatní se zřítí!

1) , 3) bohužel
2) bohužel,
poselstvi/prednaska62.txt · Poslední úprava: 24.10.2015 11:32 autor: Marek Ištvánek