Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

poselstvi:prednaska63

63. „Já jsem vzkříšení a život. Nikdo nepřichází k Otci, jedině skrze mne!“

Ježíš, přicházející z Božského, právem používal těchto slov, protože mohl vše přehlédnouti a jako jediný skutečně vysvětliti. Jeho poselství, které se nedá odloučiti od něho samého, ukazuje ve zmatcích falešných názorů jasnou, cestu vzhůru ke Světlu. Pro všechny lidské duchy znamená to možnost povznesení nebo vzkříšení ze hmotného, do něhož jsou ponořeni za účelem svého dalšího vývoje. Takové vzkříšení znamená pro každého život!

Naslouchejte jednou pozorně: Všechno nízké a všechno zlé, tedy všechno, co se nazývá temnem, existuje jenom ve hmotnosti! V hrubohmotnosti i v jemnohmotnosti! Kdo toto správně pochopil, mnoho tím již získal.

Když člověk smýšlí zle nebo nízce, škodí tím nesmírně sám sobě. Hlavní síla jeho chtění vytryskuje pak jako vyslaný magnetický paprsek vstříc nízkému a přitahuje tam jemnohmotné, které jest v důsledku své tíhy hutnější a touto hutností opět také temnější. Lidský duch, od kterého vychází takové chtění, zahaluje se do tohoto hutného druhu hmotnosti. I tehdy, když se lidská mysl upírá převážně jen k pozemskému, když jest tedy v poutech nějaké náruživosti, obklopí lidského ducha více méně hutný jemnohmotný obal nahoře zmíněným postupem. Tato náruživost nemusí býti jen nemravnost, hráčství a pití, nýbrž může to býti třeba jen vyhraněná a výslovná záliba v něčem pozemském.

Tento hutný a následkem toho i temný obal zdržuje ducha od každé možnosti vzestupu. Tento obal zůstává tak dlouho, dokud tento duch nezmění způsob svého chtění.

Takový obal může uvolniti a na konec docela zrušiti pouze vážné chtění a vážná snaha po vysokém duchovním. Pak nedostává se tomuto obalu již přílivu síly stejného druhu, zvolna ztrácí oporu a konečně v rozkladu odpadá, aby tím osvobodil ducha k vzestupu.

Jemnohmotností není snad míněno zjemnění této viditelné hrubohmotnosti. Jest to druh, který jest této hrubohmotnosti úplně cizí, jest jiné podstaty, která se však vzdor tomu může zváti hmotností. Jest to přechod k bytostnému, ze kterého pochází duše zvířecí.

Když lidé prodlévají ve hmotnosti, musí býti přirozeně strženi do rozkladu všeho hmotného, jemuž toto je podrobeno. Následkem svého hutného obalu nemohou se pak lidé v pravý čas odpoutati od hmotnosti.

Lidé, kteří se ke svému vývoji na vlastní přání ponořili do hmotnosti, zůstávají v ní spoutáni, nepřidrží-li se pravé cesty! Nedovedou přivoditi znovu vynoření z této hmotnosti, které znamená vzkříšení vzhůru ke Světlu. –

K vašemu bližšímu vysvětlení nutno říci: Každý vývoj duchovního zárodku, který touží po vědomí osobního „já“ podmiňuje a vyžaduje ponoření do hmotnosti. K osobnímu „já“ může se vyvinouti jen prožitím ve hmotnosti. Není k tomu žádné jiné cesty. Není však k tomu nucen, nýbrž děje se tak jen tehdy, když se v něm probudí vlastní žádost po vývoji. Jeho přání pudí ho pak vstříc nutnému vývojovému pochodu. Pudí ho ven z tak zvaného ráje nevědomého a tím i ven z nezodpovědného.

Ztratí-li ve hmotnosti následkem svých nesprávných přání pravou cestu, která by ho přivedla opět vzhůru, zpět ke Světlu, pak zůstává blouditi ve hmotnosti.

Pokuste se jednou pozorovati dění v hrubohmotnosti. Pozorujte vznik a zánik ve svém nejbližším, vám viditelném okolí.

Pozorujete v klíčení, vzrůstu, dozrávání a rozkladu, jak se základní látky utvářejí a spojují, zrají a opět se vracejí do původních látek rozkladem, tedy rozpadnutím všeho, co bylo vytvořeno, zetlením a zpráchnivěním. Vidíte to u vody, v tak zvaném zvětrávání u kamenů, zřejmě u rostlin a těl zvířecích i lidských. Tak jako zde děje se v malém, přesně tak děje se i ve velkém a konečně v celém světovém dění. Nejen ve hrubohmotnosti, která jest pozemskému člověku viditelna, nýbrž i v jemnohmotnosti, čili v tak zvaném záhrobí, které však nemá ještě nic společného s rájem.

Celá hmotnost jest jako veliký věnec a jako nejspodnější část stvoření. Pohybuje se v obrovském kruhu, jehož oběh trvá mnoho milionů let. V dění velikého stvoření otáčí se všechno nejen kolem sebe, nýbrž celek pohybuje se nezadržitelně ještě zvlášť v přenesmírném koloběhu. Tak jak tento veliký koloběh konal se od prvního shluknutí až ku dnešnímu dovršení, tak jde nezadržitelně stejným způsobem dále, až zase počne a dokoná se rozklad v pralátku. Kruh jde přesto i s touto pralátkou klidně dál, aby v následujícím na to novém shluknutí znovu se vytvářely nové světy, které si přinášejí s sebou panensky nespotřebované síly.

Takový jest ten veliký pochod, který se věčně opakuje v nejmenším i v největším. A nad tímto koloběhem stojí pevně první, čistě duchovní stvoření, tak zvaný ráj. Tento ráj, v opaku k utvářené hmotnosti, rozkladu nepodléhá.

V tomto věčném, čistě duchovním, které září nad koloběhem, spočívá východisko nevědomého duchovního zárodku člověka. A jest to opět toto duchovní, které jest pro lidského ducha konečným cílem. Ovšem jen tehdy, když stal se na pouti hmotností sebe vědomý a tím i osobností. Vychází jako nevědomý a nezodpovědný zárodek. Vrací se jako skutečná vědomá a tím i zodpovědná osobnost … nezbloudí-li na své nutné cestě hmotností a neulpí-li proto v ní. Slaví-li však jako plně uvědomělý lidský duch své vzkříšení z této hmotnosti. Radostné znovuvynoření se z hmotnosti, vstříc k věčné, světlé části stvoření.

Pokud se lidský duch nalézá ve hmotnosti, koná s ní část velikého, věčného koloběhu, aniž to ovšem sám pozoruje. Tak přijde také konečně jednoho dne spolu s ní k oné hranici, kdy část světa, na které se nalézá, blíží se zvolna k rozkladu. Ale pak jest nanejvýš na čase pro všechny lidské duchy, nacházející se ještě ve hmotnosti, aby si pospíšili státi se takovými, aby se mohli povznésti k bezpečnému světlému přístavu věčné říše. Je nutno, aby našli pravou a především také nejkratší cestu, jak by se dostali ven z obvodu počínajících nebezpečí ve hmotnosti dříve, než tato ho mohou uchvátiti s sebou.

Nezařídí-li si to, bude to pro něho stále těžším a konečně bude pozdě!

Bude pak se vším ostatním stržen do pozvolného rozkladu a při tom pozbude získané osobní „já“. V tisícerých mukách stane se opět nevědomým semenem ducha. Stane se mu to nejhroznější, co se může přihoditi duchu, který se stal osobně vědomým.

Takoví jsou všichni ti, kdo svou osobnost vyvinuli falešným směrem. Musí ji proto zase pozbýti jako nepotřebnou a škodlivou. Rozklad není však totéž jako zničení. Skutečně zničeno nemůže býti nic. Jest to pouze uvržení zpět do původního stavu. U takto ztracených je zničeno dosud získané osobní „já“, což se děje za největších muk.

Takoví ztracení nebo zavržení přestávají tím býti lidskými duchy. Zatím jiní jako sebe vědomí duchové směli vejíti do věčné říše radosti a Světla a vědomě se těší z veškeré té nádhery. –

Jako obilné pole po řadě let nese stále horší plody a svěží síly dostává se mu jen změnou osení, tak jest tomu i ve veškeré hmotnosti. I ta se jednou opotřebuje a musí dostati novou, svěží sílu rozkladem a obnovenou vazbou. Avšak takové dění vyžaduje miliony let. V dění mnoha milionů let přece však nadejde jednou určitý rok, jako rozhodující ohraničení nutného rozdělení a roztřídění všeho potřebného od nepotřebného.

A tohoto období jest pro nás nyní ve velikém koloběhu dosaženo. Lidský duch, který je ve hmotnosti, musí se konečně rozhodnouti ke vzestupu, nebo ho hmotnost obejme pro příští rozklad … Tento rozklad jest věčným zatracením, ze kterého již nikdy není možné duchovní, osobně sebe vědomé vzkříšení a vzestup do světlé, věčné části stvoření, která jest povznesena nad takový rozklad. –

V přirozeném vývoji celku jest již dávno vzata všechna možnost, aby se duchovní zárodky, které touží po uvědomění, mohly vtělovati na této přezrálé pozemské úrovni. Tyto zárodky by potřebovaly příliš mnoho času, aby se mohly ještě zavčas odebrati z této hmotnosti jako sebe vědomí duchové. V přirozeném dění jest dráha duchovních zárodků vždy určena jen pro takové části světa, ve kterých jest stejnorodost. Nutnost vývoje takové části světa potřebuje právě tak dlouhé doby, jaké v krajním případě jest třeba duchovnímu zárodku k dosažení jeho dokonalosti. Jen stejnorodost stupně vývoje uvolní duchovnímu zárodku cestu. Větší zralost některé části světa tvoří však pro nehotové duchovní zárodky úplně nepřestupné hranice. I zde jest naprosto nemožná výtka nespravedlnosti a nedostatku. Každý lidský duch může proto s nejvyšší zralostí svého hmotného okolí, ve kterém se pohybuje, státi také současně zralý na oné hranici, na které jest část hmotnosti, kterou v tuto dobu obývá.

Není ani jednoho, který by nemohl býti zralým! Nerovnost mezi lidmi jest jen nutný následek jejich vlastního volného chtění. Nyní přechází hmotnost této části světa z přezrálosti do rozkladu, avšak tím jde zároveň vstříc svému znovuzrození.

Pro oseté pole lidských duchů nadchází však žeň a tím i rozlišování a třídění. Působností přirozených zákonů, jimiž se jemnohmotný obal znenáhla odstraňuje, bude zralé povzneseno ke Světlu, aby se oproštěný duch jako vědomý vznesl do říše stejnorodosti, do věčně duchovního. Neschopné se však zadrží ve hmotnosti samo a to samovolně způsobenou hutností svého jemnohmotného těla. Osudem takových zavrženců pak jest, že jejich jemnohmotné tělo zůstává podrobeno nastalým změnám ve hmotnosti a musí v ní trpěti během tisíciletého nejbolestnějšího rozkladu. Velikost takových muk přemůže na konec lidského ducha tak, že pozbývá sebe vědomí. Tím rozpadá se také útvar obrazu Božího, získaný v uvědomování, tedy útvar lidský. Po úplném rozkladu hmotného v pralátku uvolňuje se pak to, co se stalo opět nevědomě duchovním a nese se vzhůru ke svému druhu. Avšak nevrací se tam jako vědomý lidský duch, nýbrž jako nevědomé sémě, které nově probuzeným přáním začne jednou znovu celý svůj běh v nové části světa.

Z tohoto vysokého hlediska, tedy shora dolů, volil Kristus jako vždy svá slova. Tím vylíčil zcela přirozený postup vzkříšení ze hmoty, do které se semeno ducha ponořilo.

Vmyslete se jednou do toho, že sami stojíte nad hmotností.

Pod vámi jako zorané pole leží rozprostřena veškerá hmotnost ve svých četných druzích. Zárodky ducha, přicházející s výšin, noří se do hmotnosti. A znenáhla, po dlouhé době, vynořují se z ní ve mnohých mezidobích hotoví lidští duchové, kteří se ve hmotném prožití stali sebe vědomými a v touze a popudu po vyšším mohou se sebe setřásti všechno hmotné. Ti pak slaví vzkříšení ze hmotnosti!

Ale ne všechny zárodky přicházejí zralé opět na povrch. Mnohý z nich zůstává zpět a nutně bez užitku zahyne. –

Jest to všechno přesně tak, jako na pšeničném poli.

Tak jako se u pšeničného zrna všechen tajuplný vlastní děj odehrává v zemi, k tomu nutné, tak se při duchovním zárodku hlavní děj odehrává ve veškeré hmotnosti. –

Kristus každou svou větou vykládá obrazně nějaké přirozené dění ve stvoření. – –

Jest stejné, řekl-li: „Nikdo nepřichází k Otci, jedině mým poselstvím, nebo mým slovem, nebo skrze mne!“ Znamená to totéž, jako: „Nikdo nenajde cestu, jedině tím, co pravím.“ Jedno znamená totéž jako druhé. Rovněž tak, když praví: „Přináším vám ve svém poselství možnost vzkříšení ze hmoty a tím i život,“ anebo: „Jsem svým slovem pro vás vzkříšení a život.“

Lidé mají chápati smysl jeho slov a ne se vždy uváděti sami znovu ve zmatek slovíčkářstvím.

poselstvi/prednaska63.txt · Poslední úprava: 09.10.2014 15:16 autor: Marek Ištvánek