Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


poselstvi:prednaska63

Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

Odkaz na výstup diff

poselstvi:prednaska63 [09.10.2014 15:16] (aktuální)
Marek Ištvánek vytvořeno
Řádek 1: Řádek 1:
 +{{indexmenu_n>​63}}
 +====== 63. „Já jsem vzkříšení a život. Nikdo nepřichází k Otci, jedině skrze mne!“ ======
  
 +**J**ežíš,​ přicházející z Božského,​ právem používal těchto slov, protože mohl vše přehlédnouti a jako jediný skutečně vysvětliti. Jeho poselství, které se nedá odloučiti od něho samého, ukazuje ve zmatcích falešných názorů //jasnou,// cestu vzhůru ke Světlu. Pro všechny lidské duchy znamená to možnost povznesení nebo //​vzkříšení ze hmotného,//​ do něhož jsou ponořeni za účelem svého dalšího vývoje. Takové vzkříšení znamená pro každého //život!//
 +
 +Naslouchejte jednou pozorně: Všechno nízké a všechno zlé, tedy všechno, co se nazývá temnem, existuje jenom ve hmotnosti! V hrubohmotnosti i v jemnohmotnosti! Kdo //toto// správně pochopil, mnoho tím již získal.
 +
 +Když člověk smýšlí zle nebo nízce, škodí tím nesmírně //sám sobě.// Hlavní síla jeho chtění vytryskuje pak jako vyslaný magnetický paprsek vstříc nízkému a přitahuje tam jemnohmotné,​ které jest v důsledku své tíhy hutnější a touto hutností opět také temnější. Lidský //duch,// od kterého vychází takové chtění, zahaluje se do tohoto hutného druhu hmotnosti. I tehdy, když se lidská mysl upírá převážně jen k pozemskému,​ když jest tedy v poutech nějaké náruživosti,​ obklopí lidského ducha více méně hutný jemnohmotný obal nahoře zmíněným postupem. Tato náruživost nemusí býti jen nemravnost, hráčství a pití, nýbrž může to býti třeba jen vyhraněná a výslovná záliba v něčem pozemském.
 +
 +Tento hutný a následkem toho i temný obal zdržuje ducha od každé možnosti vzestupu. Tento obal //​zůstává//​ tak dlouho, dokud tento duch nezmění způsob svého chtění.
 +
 +Takový obal může uvolniti a na konec docela zrušiti pouze vážné chtění a vážná snaha po vysokém duchovním. Pak nedostává se tomuto obalu již přílivu síly stejného druhu, zvolna ztrácí oporu a konečně v rozkladu odpadá, aby tím osvobodil ducha k vzestupu.
 +
 +Jemnohmotností není snad míněno zjemnění této viditelné hrubohmotnosti. Jest to druh, který jest této hrubohmotnosti úplně //cizí,// jest //jiné// podstaty, která se však vzdor tomu může zváti hmotností. Jest to přechod k bytostnému,​ ze kterého pochází duše zvířecí.
 +
 +Když lidé prodlévají ve hmotnosti, musí býti přirozeně strženi do rozkladu všeho hmotného, jemuž toto je podrobeno. Následkem svého hutného obalu nemohou se pak lidé v pravý čas odpoutati od hmotnosti.
 +
 +Lidé, kteří se ke svému vývoji na vlastní přání ponořili do hmotnosti, zůstávají v ní spoutáni, nepřidrží-li se pravé cesty! Nedovedou přivoditi znovu vynoření z této hmotnosti, které znamená vzkříšení vzhůru ke Světlu. --
 +
 +K vašemu bližšímu vysvětlení nutno říci: //Každý// vývoj duchovního zárodku, který touží po vědomí osobního „já“ //​podmiňuje a vyžaduje// ponoření do hmotnosti. //K osobnímu „já“ může se vyvinouti jen prožitím ve hmotnosti.//​ Není k tomu žádné jiné cesty. Není však k tomu nucen, nýbrž děje se tak jen tehdy, když se v něm probudí //vlastní žádost// po vývoji. Jeho //​přání//​ pudí ho pak vstříc nutnému vývojovému pochodu. Pudí ho ven z tak zvaného ráje nevědomého a tím i ven z nezodpovědného.
 +
 +Ztratí-li ve hmotnosti následkem svých nesprávných přání pravou cestu, která by ho přivedla opět vzhůru, zpět ke Světlu, pak zůstává blouditi ve hmotnosti.
 +
 +Pokuste se jednou pozorovati dění v //​hrubohmotnosti.//​ Pozorujte vznik a zánik ve svém nejbližším,​ vám viditelném okolí.
 +
 +Pozorujete v klíčení,​ vzrůstu, dozrávání a rozkladu, jak se základní látky utvářejí a spojují, zrají a opět se vracejí do původních látek rozkladem, tedy rozpadnutím všeho, co bylo vytvořeno, zetlením a zpráchnivěním. Vidíte to u vody, v tak zvaném zvětrávání u kamenů, zřejmě u rostlin a těl zvířecích i lidských. Tak jako zde děje se v malém, přesně tak děje se i ve velkém a konečně v celém světovém dění. Nejen ve hrubohmotnosti,​ která jest pozemskému člověku //​viditelna,//​ nýbrž i v jemnohmotnosti,​ čili v tak zvaném záhrobí, které však nemá ještě nic společného s rájem.
 +
 +Celá hmotnost jest jako veliký věnec a jako nejspodnější část stvoření. Pohybuje se v obrovském kruhu, jehož oběh trvá mnoho milionů let. V dění velikého stvoření otáčí se všechno nejen kolem sebe, nýbrž celek pohybuje se nezadržitelně ještě zvlášť v přenesmírném koloběhu. Tak jak tento veliký koloběh //konal se// od prvního shluknutí až ku dnešnímu dovršení, tak jde nezadržitelně //stejným způsobem dále,// až zase počne a dokoná se rozklad v pralátku. Kruh jde přesto i s touto pralátkou klidně dál, aby v následujícím na to novém shluknutí znovu se vytvářely nové světy, které si přinášejí s sebou panensky nespotřebované síly.
 +
 +Takový jest ten veliký pochod, který se věčně opakuje v nejmenším i v největším. A //nad// tímto koloběhem stojí pevně první, čistě duchovní stvoření, tak zvaný ráj. Tento ráj, v opaku k utvářené hmotnosti, rozkladu //​nepodléhá.//​
 +
 +V tomto věčném, čistě duchovním, které září nad koloběhem, spočívá východisko nevědomého duchovního zárodku člověka. A jest to opět toto duchovní, které jest pro lidského ducha //​konečným cílem.// Ovšem jen tehdy, když stal se na pouti hmotností sebe vědomý a tím i osobností. Vychází jako nevědomý a nezodpovědný zárodek. Vrací se jako skutečná vědomá a tím i zodpovědná osobnost … nezbloudí-li na své nutné cestě hmotností a neulpí-li proto v ní. Slaví-li však jako plně uvědomělý lidský duch své vzkříšení z této hmotnosti. Radostné znovuvynoření se z hmotnosti,​ vstříc k věčné,​ světlé části stvoření.
 +
 +Pokud se lidský duch nalézá ve hmotnosti, koná s ní část velikého, věčného koloběhu, aniž to ovšem sám pozoruje. Tak přijde také konečně jednoho dne spolu s ní k oné hranici, kdy část světa, na které se nalézá, blíží se zvolna k rozkladu. Ale pak jest nanejvýš na čase pro všechny lidské duchy, nacházející se ještě ve hmotnosti, aby si pospíšili státi se //​takovými,//​ aby se mohli povznésti k bezpečnému světlému přístavu věčné říše. Je nutno, aby našli pravou a především také //​nejkratší//​ cestu, jak by se dostali ven z obvodu počínajících nebezpečí ve hmotnosti dříve, než tato ho mohou uchvátiti s sebou.
 +
 +Nezařídí-li si to, bude to pro něho stále těžším a konečně bude pozdě!
 +
 +Bude pak se vším ostatním stržen do pozvolného rozkladu a při tom pozbude získané //osobní „já“.//​ V tisícerých mukách stane se opět nevědomým semenem ducha. Stane se mu to nejhroznější,​ co se může přihoditi duchu, který se stal osobně vědomým.
 +
 +Takoví jsou všichni ti, kdo svou osobnost vyvinuli falešným směrem. Musí ji proto zase pozbýti jako nepotřebnou a škodlivou. Rozklad není však totéž jako zničení. Skutečně zničeno nemůže býti nic. Jest to pouze uvržení zpět do původního stavu. U takto ztracených je zničeno dosud získané osobní „já“, což se děje za největších muk.
 +
 +Takoví ztracení nebo zavržení přestávají tím býti lidskými duchy. Zatím jiní jako sebe vědomí duchové směli vejíti do věčné říše radosti a Světla a vědomě se těší z veškeré té nádhery. --
 +
 +Jako obilné pole po řadě let nese stále horší plody a svěží síly dostává se mu jen změnou osení, tak jest tomu i ve veškeré hmotnosti. I ta se jednou opotřebuje a musí dostati novou, svěží sílu rozkladem a obnovenou vazbou. Avšak takové dění vyžaduje miliony let. V dění mnoha milionů let přece však nadejde jednou //určitý rok,// jako rozhodující ohraničení nutného rozdělení a roztřídění všeho potřebného od nepotřebného.
 +
 +//A tohoto období jest pro nás nyní ve velikém koloběhu dosaženo.//​ Lidský duch, který je ve hmotnosti, //musí// se konečně rozhodnouti ke vzestupu, nebo ho hmotnost obejme pro příští rozklad … Tento rozklad jest věčným zatracením,​ ze kterého již nikdy není možné duchovní, osobně sebe vědomé vzkříšení a vzestup do světlé, věčné části stvoření, která jest povznesena nad takový rozklad. --
 +
 +V přirozeném vývoji celku jest již dávno vzata všechna možnost, aby se duchovní zárodky, které touží po uvědomění,​ mohly vtělovati na této přezrálé pozemské úrovni. Tyto zárodky by potřebovaly příliš mnoho času, aby se mohly ještě zavčas odebrati z této hmotnosti jako sebe vědomí duchové. V přirozeném dění jest dráha duchovních zárodků vždy určena jen pro //takové části světa,// ve kterých jest stejnorodost. Nutnost vývoje takové části světa potřebuje právě tak dlouhé doby, jaké v krajním případě jest třeba duchovnímu zárodku k dosažení jeho dokonalosti. Jen stejnorodost stupně vývoje uvolní duchovnímu zárodku cestu. Větší zralost některé části světa tvoří však pro nehotové duchovní zárodky úplně nepřestupné hranice. I zde jest naprosto nemožná výtka nespravedlnosti a nedostatku. //Každý// lidský duch může proto s nejvyšší zralostí svého hmotného okolí, ve kterém se pohybuje, státi také současně zralý na oné hranici, na které jest část hmotnosti, kterou v tuto dobu obývá.
 +
 +Není ani //​jednoho,//​ který by nemohl býti zralým! Nerovnost mezi lidmi jest jen nutný následek jejich vlastního volného chtění. Nyní přechází hmotnost této části světa z přezrálosti do rozkladu, avšak tím jde zároveň vstříc svému znovuzrození.
 +
 +Pro oseté pole lidských duchů nadchází však žeň a tím i rozlišování a třídění. Působností přirozených zákonů, jimiž se jemnohmotný obal znenáhla odstraňuje,​ bude zralé povzneseno ke Světlu, aby se oproštěný duch jako vědomý vznesl do říše stejnorodosti,​ do věčně duchovního. Neschopné se však zadrží ve hmotnosti samo a to samovolně způsobenou hutností svého jemnohmotného těla. Osudem takových zavrženců pak jest, že jejich jemnohmotné tělo zůstává podrobeno nastalým změnám ve hmotnosti a musí v ní trpěti během tisíciletého nejbolestnějšího rozkladu. Velikost takových muk přemůže na konec lidského ducha tak, že pozbývá sebe vědomí. Tím rozpadá se také útvar obrazu Božího, získaný v uvědomování,​ tedy útvar lidský. Po úplném rozkladu hmotného v pralátku uvolňuje se pak to, co se stalo opět //​nevědomě//​ duchovním a nese se vzhůru ke svému druhu. Avšak nevrací se tam jako vědomý lidský duch, nýbrž jako nevědomé sémě, které nově probuzeným přáním začne jednou znovu celý svůj běh v nové části světa.
 +
 +Z tohoto vysokého hlediska, tedy //shora// dolů, volil Kristus //jako vždy// svá slova. Tím vylíčil zcela přirozený postup vzkříšení ze hmoty, do které se semeno ducha ponořilo.
 +
 +Vmyslete se jednou do toho, že sami stojíte nad hmotností.
 +
 +Pod vámi jako zorané pole leží rozprostřena veškerá hmotnost ve svých četných druzích. Zárodky ducha, přicházející s výšin, noří se do hmotnosti. A znenáhla, po dlouhé době, vynořují se z ní ve mnohých mezidobích hotoví lidští duchové, kteří se ve hmotném prožití stali sebe vědomými a v touze a popudu po vyšším mohou se sebe setřásti všechno hmotné. Ti pak slaví vzkříšení ze hmotnosti!
 +
 +Ale ne všechny zárodky přicházejí zralé opět na povrch. Mnohý z nich zůstává zpět a nutně bez užitku zahyne. --
 +
 +Jest to všechno přesně tak, jako na pšeničném poli.
 +
 +Tak jako se u pšeničného zrna všechen tajuplný //​vlastní//​ děj odehrává v zemi, k tomu nutné, tak se při duchovním zárodku hlavní děj odehrává ve veškeré hmotnosti. --
 +
 +Kristus //každou// svou větou vykládá //​obrazně//​ nějaké přirozené dění ve stvoření. -- --
 +
 +Jest stejné, řekl-li: „Nikdo nepřichází k Otci, jedině mým poselstvím,​ nebo mým slovem, nebo skrze mne!“ Znamená to totéž, jako: „Nikdo nenajde cestu, jedině tím, co pravím.“ Jedno znamená totéž jako druhé. Rovněž tak, když praví: „Přináším vám ve svém poselství možnost vzkříšení ze hmoty a tím i život,“ anebo: „Jsem svým slovem pro vás vzkříšení a život.“
 +
 +Lidé mají chápati //smysl// jeho slov a ne se vždy uváděti sami znovu ve zmatek slovíčkářstvím.
poselstvi/prednaska63.txt · Poslední úprava: 09.10.2014 15:16 autor: Marek Ištvánek