Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

poselstvi:prednaska64

64. Co dělí dnes tak mnoho lidí od Světla?

Jako hluboká noc spočívá jemnohmotné temno nad touto zemí! Již velmi dlouho. Chová zemi v dusivém sevření, tak hutně a pevně, že každý stoupající světlý cit podobá se plameni, který bez kyslíku pozbývá síly, rychle bledne, klesá do sebe a pohasíná. Strašlivý jest tento jemnohmotný stav, který se dnes projevuje ve svém nejhorším účinku. Kdo jen na pět vteřin by směl viděti toto dění, tomu by hrůza vzala všechnu naději na záchranu.

A to vše přivodilo provinění lidí. Vinou sklonu k nízkosti. Největším nepřítelem bylo si při tom lidstvo samo. I ti nemnozí, kteří znovu vážně usilují do výše, ociťují se v nebezpečí, že budou spolustrženi do hlubin, k nimž ostatní dnes dozrávají s příšernou rychlostí.

Jest to jako obejmutí, po kterém nevyhnutelně následuje smrtelné vyssávání. Vstřebání do dusného, vláčného bahna, ve kterém vše bez hlesu zahyne. Není to již zápas, ale jen tiché, němé příšerné rdoušení.

A člověk to nepoznává. Duchovní lenost činí ho slepým vůči zhoubnému dění.

Avšak bahno trvale vysílá své jedovaté výpary, kterými zvolna umdlévají i ti dosud silní a bdělí, aby také usínajíce, spolu klesli bez moci.

Tak vypadá to dnes na této zemi. Není to žádný obraz, který zde rozvíjím, nýbrž život! Protože všechno jemnohmotné má formy, které jsou utvářeny a oživeny city lidí, odehrává se takové dění skutečně a trvale. A to jest prostředí, které čeká lidi, až jim bude opustiti tuto zemi a nebudou moci býti vedeni vzhůru ke světlejším a krásnějším nivám.

Ale temno se stahuje stále více.

Blíží se proto čas, kdy tato země po nějakou dobu musí býti přenechána vládě tmy bez přímé pomoci ze Světla, protože si to lidstvo svým chtěním tak vynutilo. Následky chtění většiny lidstva musely přivoditi tento konec. Jest to doba, kterou směl kdysi viděti Jan, doba, kdy Bůh zahaluje svou tvář. –

Noc je všude vůkol. Ale v největší tísni, kdy všechno, i to nejlepší hrozí býti strženo, svítá současně také ranní zoře! Ale ranní zoře přinese zprvu bolesti veliké očisty, která jest neodvratná, dříve než může začíti záchrana všech vážně hledajících. Neboť všem těm, kdo usilují o nízké, nemůže býti podána ruka ku pomoci! Musí se propadnout až do oněch děsných hlubin, kde jedině mohou ještě doufat v probuzení mukami, kterými se musí zhnusit sobě samým. Ti, kdo dosud mohli s posměchem a zdánlivě beztrestně klásti překážky těm, kdo usilují vzhůru, umlknou a zamyslí se, až konečně budou žebrat a sténavě prosit o Pravdu.

Nebude to pro ně potom tak lehké. Dostanou se nezadržitelně mezi mlýnské kameny železných zákonů Boží spravedlnosti, až v prožití dospějí k uznání svých omylů. –

Na svých cestách mohl jsem seznati, že byla vnesena hořící pochodeň mezi líné lidské duchy mým slovem, které prohlašuje, že žádný člověk nemůže zváti svým Božské. Právě teď jeví se však veliká snaha objeviti Boha v sobě a tím státi se sám také Bohem!

Mnohonásobný neklid se vzbudil mým slovem. Lidstvo chce se proti tomu vzepřít, protože chce slyšet jen uspávající a uklidňující slova, která mu lahodí!

Ti, kdo se takto bouří, jsou jen zbabělci, kteří se nejraději skrývají sami před sebou. Jen aby zůstali v šeru, kde se to tak krásně a klidně sní podle vlastního přání.

Ne každý dovede snésti, aby byl vydán Světlu Pravdy, které jasně a nemilosrdně ukazuje nedostatky a skvrny obleku. Úsměvem, šprýmem nebo nepřátelstvím chtějí takoví lidé zabrániti příchodu dne, který dá zřetelně poznat hliněné nohy neudržitelné výstavby bůžka jejich „já“. Pošetilci, hrají sami se sebou jen maškarádu, po které bude neúprosně následovati šedivá popeleční středa. Ve svých falešných názorech chtějí se přece jen zbožňovati. V tom cítí se pozemsky blaženi a volni. Již předem mají za nepřítele toho, kdo je vyrušuje z jejich líného klidu!

Ale všechno vzpírání jim tentokráte nepomůže!

Sebezbožštění, které se jeví ve tvrzení, že v člověku je Božské, jest špinavým dotýkáním se vznešenosti a čistoty vašeho Boha. Tím hanobí se vám to nejsvětější, k němuž vzhlížíte s nejblaženější důvěrou. –

Ve vašem nitru stojí oltář, který má sloužiti k uctívání vašeho Boha. Tímto oltářem jest vaše schopnost cítění. Je-li tato schopnost cítění čistá, má přímé spojení s duchovnem a tím i s rájem. Pak jsou chvíle, kdy i vy můžete plně procítiti blízkost svého Boha, jak se to často stává v nejhlubší bolesti a největší radosti!

Jeho blízkost cítíte pak stejným způsobem, jak ji trvale prožívají v ráji věční čistě duchovní, se kterými jste v takových chvílích těsně spojeni. Silný výchvěv rozryvem veliké radosti, tak jako hluboké bolesti; zatlačuje na vteřinu všechno pozemsky nízké daleko do pozadí a tím se uvolňuje čistota citů a tvoří se ihned most ke stejnorodé čistotě, která oživuje ráj!

To jest nejvyšší blaho lidského ducha, této koruny všeho stvoření. Věční v  ráji žijí v něm trvale. Ono přináší nádhernou jistotu bezpečného úkrytu. Věční jsou si tak plně vědomi blízkosti svého velikého Boha, v jehož síle stojí. Při tom však uznávají také jako samozřejmost, že jsou na své největší výši a že nikdy nemohou se státi schopnými, aby uzřeli Boha.

To jich však netísní, ale v uznání jeho nepřístupné velikosti nacházejí jásavý dík za jeho bezmeznou milost, kterou nechává vždy vládnouti vzhledem k osobivému tvoru.

A z tohoto blaha může se těšit již pozemský člověk. Říká se zcela správně, že pozemský člověk v posvátných okamžicích tuší blízkost svého Boha. Ale stává se to rouháním, chce-li někdo z tohoto zázračného mostu uvědomění si Božské blízkosti vyvoditi tvrzení, že sám má v sobě jiskru Božství.

Ruku v ruce s tímto tvrzením jde i snižování Božské lásky. Jak může kdo odměřovati Božskou lásku měřítkem lásky lidské? Ba ještě více, stavěti ji podle hodnoty pod tuto lidskou lásku? Podívejte se na lidi, kteří Božskou lásku, nejvyšší ideál, představují si jen jako zcela tiše všechno trpící a k tomu všechno odpouštějící! Chtějí viděti Božské v tom, že ono nechá si od mnohem nižších tvorů líbiti všechnu nezvedenost! Tak, jak jest tomu pouze u největšího slabocha, u nejzbabělejšího člověka, kterým proto opovrhujeme. Přemýšlejte přece o tom, jaká v tom tkví nesmírná potupa!

Lidé chtějí bez trestu hřešit, aby na konec připravili svému Bohu radost tím, že si nechají od něho odpustiti své viny bez vlastního odpykání! K takovému názoru patří buď bezmezná omezenost, trestuhodná lenost, nebo uznání beznadějné vlastní slabosti pro dobré chtění a úsilí vzhůru. Jedno jest však stejně zavržitelné jako druhé.

Představte si Božskou lásku! Křišťálově jasnou, zářící, čistou a velikou! Můžete si při tom myslet, že může býti tak sladce slabošskou a neuctivě povolnou, jak by ji lidé rádi měli? Chtějí vystavěti falešnou velikost tam, kde si přejí slabost! Kreslí falešný obraz jen proto, aby si při tom ještě sami něco předstírali, aby se uklidnili nad vlastní vadností, která je ochotně zanechává ve službách temnoty. Kde jest při tom svěžest a síla, která nezbytně patří ke křišťálové čistotě Božské lásky? Božská láska jest neodlučitelna od největší přísnosti Božské spravedlnosti. Ona jest dokonce sama spravedlností. Spravedlnost jest láska a láska jest opět jen ve spravedlnosti. V tom také spočívá Božské odpuštění.

Jest správné, když církve praví, že Bůh všechno odpouští! A skutečně odpouští! V opak k člověku, který má za trvale nehodného ještě i toho, kdo odpykal nějakou malou vinu. Takovými myšlenkami uvaluje na sebe dvojnásobnou vinu, protože v tom nejedná podle vůle Boží. Zde chybí lidské lásce spravedlnost.

Působení Božské vůle očisťuje každého lidského ducha z jeho viny ve vlastním prožití nebo v dobrovolném polepšení, jakmile usiluje vzhůru.

Vrátí-li se z těchto mlýnů ve hmotnosti zpět k duchovnu, stojí čistý v říši svého Stvořitele a nehraje žádnou roli, v čem kdy chybil! Jest právě tak čistý jako ten, kdo nechybil nikdy. Ale působením Božských zákonů předchází nechybující vždy toho, kdo chyboval. V této skutečnosti jest záruka Božského odpuštění a jeho milosti!

Což neslyšíme dnes častokrát zděšenou otázku: Jak mohla nadejíti léta takové bídy s vůlí Boží? Kde zůstává při tom láska, kde spravedlnost? Tak ptá se lidstvo, ptají se národové, často celé rodiny a jednotliví lidé! Nemělo by jim to spíše býti důkazem, že Božská láska jest přece jen jiná, než si tak mnohý myslí? Pokuste se přece jednou až do konce domysliti vše odpouštějící Božskou lásku tak, jak se lidé křečovitě snaží si ji představovati! Má všechno bez odpykání strpěti a konečně ještě všechno velkomyslně odpouštěti! Musel by to býti žalostný výsledek! Má se člověk za tak cenného, že tím má trpěti jeho Bůh? Má se snad ještě za cennějšího než Bůh? Co všechno jest skryto v této domýšlivosti lidí!

Při takovém myšlení musíte klopýtati přes tisíc překážek a k závěru můžete dojíti jen tehdy, když Boha snížíte a učiníte ho nedokonalým.

Ale on byl, jest a zůstává dokonalým, lhostejno, jak se k tomu staví lidé.

Jeho odpuštění spočívá ve spravedlnosti. Ne jinak. A v této neochvějné spravedlnosti jest také jedině veliká, dosud tak zneuznávaná láska!

Odvykněte si měřiti při tom podle pozemského. Boží spravedlnost a Boží láska platí lidskému duchu! Hmotnost nijak při tom nerozhoduje. Vždyť jest zformována jen lidským duchem samotným a bez ducha nemá života.

Proč se tak často mučíte čistě pozemskými maličkostmi, které pociťujete jako vinu, ačkoliv ve skutečnosti žádným proviněním nejsou! Jen to, co duch při činu chce, jest rozhodující pro Božské zákony ve stvoření. Tato duchovní vůle není však činnost myšlenková, nýbrž jest to nejvnitřnější cítění vlastního chtění v člověku. Jedině toto cítění může uvésti v pohyb zákony záhrobí a také je samočinně v pohyb uvádí.

Božská láska nenechá se lidmi strhnouti. V ní spočívají ve stvoření také železné zákony Boží vůle, která jest nesena láskou. A tyto zákony projevují se tak, jak se jim člověk vzdává. Mohou ho přivésti až v blízkost Boží, nebo utvoří přehradu, kterou nelze rozbořiti jinak, než konečným podřízením se člověka. To jest pak totéž jako poslušnost, ve které jedině může najíti svou spásu a své štěstí. Jest to jednotná slitina. Veliké dílo stvoření nevykazuje žádných mezer, žádných nedostatků, žádné trhliny. Každý pošetilec a každý blázen, který chce něco jiného, roztříští si při tom hlavu! –

Božská láska činí jen to, co každému lidskému duchu prospívá. Nezáleží na tom, působí-li to na zemi člověku radost a jeví-li se mu to příjemným. Sahá daleko nad to, protože ovládá celé bytí. –

Mnozí lidé dnes velmi často myslí: Čekají-li nás bědy a zničení, aby se přivodilo velké očistění, musí přece býti Bůh tak spravedliv a vyslati dříve hlasatele pokání. Člověk musí přece býti předem varován! Kde jest Jan, který oznámí příští?

Neblazí ve své myšlenkové prázdnotě, která chce býti velikou! Za takovým voláním skrývá se jen domýšlivost největší prázdnoty. Vždyť byste ho vyhnali, do žaláře uvrhli!

Otevřte přece oči a uši! Není dosti vážných výstrah v hromadících se úkazech přírodních a katastrofách? Nemluví stav v Rusku a Číně vážnou řečí? Vždyť i Němci z blízkých pohraničních krajů často žalují na útisk svých nepřátel! Ale v tanci přechází se přes všechnu bídu a hrůzy bližních lehkomyslně dále! Lidé nechtějí viděti ani slyšeti!

Také hlasatel pokání vyšel již před dvěma tisíci lety a Slovo učiněné tělem šlo v patách za ním. Ale lidé horlivě se přičinili, aby smazali a zatemnili čistý lesk Slova, aby pomalu uhasla přitažlivá síla jeho záření.

A všichni ti, kdo chtějí vyprostiti Slovo tam, kde zarostlo býlím, záhy seznají, jak vyslanci temnot křečovitě usilují, aby zamezili každé radostné probuzení!

Ale dnes nebude se opakovati žádné dění tak, jako za dob Kristových! Tehdy přišlo Slovo! Lidstvo mělo svou svobodnou vůli a rozhodlo se tenkrát pro odmítnutí hlavní věci a tím pro zavržení! Od té doby byli lidé podrobeni zákonům, které se samočinně přičlenily k tomuto svobodnému rozhodnutí, jak tehdy bylo projeveno. Lidé shledali se na cestě, kterou si zvolili sami, s veškerým ovocem svého vlastního chtění.

Kruh se nyní brzy uzavře. Hromadí se to stále silněji a skládá jako zeď, která se brzy zřítí nad lidstvem, které nic netušíc, žije v duchovní tuposti. Na konci, v době naplnění, nezbude jim ovšem již žádná svobodná volba!

Musí konečně sklidit, co tehdy i na pozdějších svých cestách rozsévali.

Všichni ti, kteří kdysi za časů Kristových zavrhovali Slovo, jsou dnes opět vtěleni na této zemi. Dnes nemají již nároků na předchozí výstrahu a opětovné rozhodnutí. Za těch dva tisíce let měli dosti času rozmysleti se jinak! Také člověk, který přijímá Boha a jeho stvoření ve falešném výkladu a nesnaží se čistěji je pochopiti, nepřijal jich vůbec! Jest to dokonce mnohem horší, protože nesprávná víra zdržuje v poznání Pravdy.

Ale běda tomu, kdo Pravdu falšuje nebo mění proto, aby se k němu sbíhali lidé, poněvadž jest jim to v pohodlnější formě příjemnější. Takový člověk neuvaluje na sebe jenom vinu falšování a zavádění, ale nese také ještě všechnu zodpovědnost za ty, které k sobě přivábil tím, že Pravdu činil pohodlnější nebo přijatelnější. Až přijde jeho hodina odplaty, nebude mu pak pomoženo. Zřítí se do hlubin, které ho již nikdy nemohou vydati! A to právem! Také to směl spatřovati Jan a varovati před tím ve svém Zjevení.

Až začne jednou veliká očista, nezbude člověku tentokráte času, aby se vzpínal nebo se jakýmkoliv způsobem stavěl proti tomuto dění. Božské zákony, o kterých si člověk tak rád dělá nesprávný obraz, naplní se pak neúprosně.

Právě v největších hrůzách doby, jakých kdy zažila země, zví konečně lidstvo, že Boží láska jest daleka měkkosti a slabosti, kterou si lidé jí dovolili připisovati.

Více než polovina všech lidí v přítomnosti nepatří vůbec na tuto zemi!

Již po tisíciletí lidstvo pokleslo a žije tak silně v temnotách, že ve svém nečistém chtění nastavělo mnoho mostů k temným sférám, které jsou hluboko pod zemskou úrovní. Tam žijí hluboce kleslí, jichž jemnohmotná váha nepřipouštěla nikdy možnost, dostati se nahoru na tuto zemskou pláň.

V tom byla ochrana pro všecky lidi žijící na zemi, i pro ony temné bytosti samotné. Jsou odloučeny přirozeným zákonem jemnohmotné tíže. Tam dole mohou se vyzuřiti ve svých náruživostech a všech nízkostech, aniž tím způsobí škodu. Naopak. Jejich nezřízené vyžití najde tam jen stejnorodé. Právě tak vyžití těchto stejnorodých dotýká se také jich. Trpí tím navzájem, což vede k uzrávání, ne však k další vině. Utrpením může se probuditi jenom hnus před sebou samým a s hnusem i přání dostati se z této říše. Přání však vede časem k mučivému zoufalství, které může konečně míti za následek nejvroucnější modlitbu a tím i vážnou vůli k polepšení.

Tak se mělo díti. Ale falešným chtěním lidí stalo se jinak!

Lidé svým temným chtěním zřídili mosty do oblasti temna. Podali tam žijícím ruku a umožnili jim přitažlivou silou stejného druhu, aby se dostali vzhůru na zemi. Zde našli tito temní také ovšem příležitost k nové inkarnaci, která pro ně podle normálního světového dění nebyla dosud předurčena.

Na pozemské úrovni, kde mohou prostřednictvím hrubohmotného žíti společně se světlejšími a lepšími, působí jen škodu a uvalují tím na sebe novou vinu. To nemohou činit ve svých nížinách, neboť jejich stejnorodým přináší nízkost jen užitek. Snad v tom konečně přece jen poznají sama sebe a naučí se míti k tomu odpor, což přispěje k polepšení.

Tuto normální cestu vývoje přerušil člověk nízkým použitím své svobodné vůle, kterou utvořil jemnohmotné mosty k oblasti temna. Následkem toho ti, kdo byli uvrženi do těchto oblastí, mohli se jako smečka vrhnouti na pozemskou úroveň a s jásotem zalidniti větší její část.

Poněvadž světlé duše musí prchati před temnem tam, kde temno nabylo pevné půdy, bylo snadno těmto temnějším duším, které tak neprávem přišly na pozemskou úroveň, dospěti k vtělení. A to někdy i tam, kde by se jinak byla vtělila jen světlá duše. Temná duše zachytila se prostřednictvím někoho v okolí nastávající matky a tak jí bylo umožněno, aby se udržela a zapudila světlou, i když matka nebo otec patřili ke světlejším.

Tím vysvětluje se také hádanka, že tak mnohá černá ovce mohla přijíti k dobrým rodičům. Dbá-li však budoucí matka lépe na sebe a na své nejbližší okolí, na své styky, pak se to nemůže státi.

Možno v tom poznati tedy jen lásku, když konečně naplnění zákonů v plné spravedlnosti smete s pozemské úrovně ty, kdo sem nepatří, aby se zřítili do oné říše temna, kam svým druhem přísluší. Pak nebudou již moci světlejším duším brániti ve vzestupu a na sebe uvalovati novou vinu. Snad přece ještě dozrají k zošklivění si vlastního prožívání. – –

Přijde samozřejmě doba, která železným spárem uchopí srdce všech lidí a kdy se strašlivou neúprosností bude vyhlazena duchovní pýcha z každého lidského tvora. Potom zmizí i každá pochybnost, která nyní brání lidskému duchu v poznání, že Božské není v něm, nýbrž vysoko nad ním. Že může státi pouze jako nejčistší obraz na oltáři jeho vnitřního života. Obraz, ke kterému vzhlíží v pokorné modlitbě! –

Není to blud, nýbrž vina, přiznává-li se lidský duch k tomu, že chce býti také Božským. Takové vypínání musí přivoditi pád, protože rovná se pokusu vyrvati Bohu žezlo z ruky a strhnouti ho na týž stupeň, který zaujímá člověk. Ba kterého dosud ani nedosáhl, protože chtěl býti více a hledí k výšinám, kterých nemůže nikdy dosáhnouti, ba ani poznati. Tak přehlížel člověk nevšímavě všechnu skutečnost a učinil se nejen zcela neprospěšným ve stvoření, nýbrž stal se jeho škůdcem, což jest mnohem horší!

V důsledku jeho vlastního nesprávného stanoviska dokáže se mu konečně s příšernou zřetelností, že ve své nynější, tak hluboko pokleslé utvářenosti neznamená ani stín Božskosti. Celý poklad pozemského vědění, který pracně za tisíciletí nashromáždil, zjeví se pak jeho ustrnulému zraku jako nic. Bezmocně zažije sám na sobě, jak ovoce jeho jednostranného pozemského úsilí stává se zbytečným, ba jest mu i kletbou. Pak si může vzpomínati na svou Božskost, dovede-li to! – –

Nutně zahřmí mu vstříc: „Na kolena, tvore, před tvým Bohem a Pánem! Nepokoušej se rouhavě povznést sebe na Boha!“ – –

Domýšlivost líného lidského ducha nejde dále. – –

Teprve pak může lidstvo pomýšleti na vzestup. To jest pak také doba, ve které strženo bude vše, co nestojí na pevné půdě. Klamné existence, falešní proroci a sdružení kolem nich rozpadnou se sami v sobě! Tím budou pak i zjeveny dosavadní falešné cesty. Tak mnohý samolibec pozná potom s úžasem, že stojí nad propastí a jsa falešně veden, zřítí se rychle dolů, zatím, co se on pyšně domníval, že stoupá a blíží se k Světlu! Že otevřel bránu, aniž měl za ní plnou sílu obrany. Že na sebe přivodil nebezpečí, kterým by byl v přirozeném dění unikl. Blaze tomu, kdo pak najde pravou cestu k obratu!

poselstvi/prednaska64.txt · Poslední úprava: 09.10.2014 15:17 autor: Marek Ištvánek