Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


poselstvi:prednaska69

Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

Odkaz na výstup diff

Následující verze
Předchozí verze
poselstvi:prednaska69 [09.10.2014 15:24]
Marek Ištvánek vytvořeno
poselstvi:prednaska69 [24.10.2015 11:35]
Marek Ištvánek
Řádek 14: Řádek 14:
 Z toho důvodu chci znovu poukázati na zdánlivě prostý, ale //vše// obsahující hlavní bod: //Duchovní síla,// pronikající dílo stvoření, může najíti spojení a kontakt //jen s citovým chtěním// lidských duchů. Všechno jiné jest ze spojení vyloučeno! Z toho důvodu chci znovu poukázati na zdánlivě prostý, ale //vše// obsahující hlavní bod: //Duchovní síla,// pronikající dílo stvoření, může najíti spojení a kontakt //jen s citovým chtěním// lidských duchů. Všechno jiné jest ze spojení vyloučeno!
  
-Již chtění myšlenkové nemůže dosáhnouti žádného spojení, tím méně ovšem pak nějaké //​produkty//​ myšlenkového chtění. Tento fakt vylučuje //každou// naději, že by mohla býti někdy //​vlastní//​ hlavní síla ve stvoření nějak uvedena v souvislost s nějakým „vynálezem“! Proti tomu jest tu zastrčena neposunutelná závora. Člověk nezná hlavní sílu, ani její účinky, ačkoliv tkví v ní. Touto prasílou není síla, kterou si ten či onen myslitel nebo vynálezce jako prasílu představuje. V jejich představách jedná se vždy jen o velmi podřízené energie, kterých může býti ještě mnoho a to s úžasnými účinky //​nalezeno.//​ Tím však nepřiblíží se nikdo ani o krok k vlastní skutečné síle, které lidský duch používá denně, aniž jest si toho vědom. Ale bohužel, jak hravě a lehkomyslně jí používá, a nedbá strašlivých následků této bezmezné lehkomyslnosti! Zodpovědnost za následky snaží se ve své neomezené nevědomosti svalovati vždy trestuhodně na Boha. To však ho nezbavuje veliké viny, kterou bere na sebe svou neochotou k vědění.+Již chtění myšlenkové nemůže dosáhnouti žádného spojení, tím méně ovšem pak nějaké //​produkty//​ myšlenkového chtění. Tento fakt vylučuje //každou// naději, že by mohla býti někdy //​vlastní//​ hlavní síla ve stvoření nějak uvedena v souvislost s nějakým „vynálezem“! Proti tomu jest tu zastrčena neposunutelná závora. Člověk nezná hlavní sílu, ani její účinky, ačkoliv tkví v ní. Touto prasílou není síla, kterou si ten či onen myslitel nebo vynálezce jako prasílu představuje. V jejich představách jedná se vždy jen o velmi podřízené energie, kterých může býti ještě mnoho a to s úžasnými účinky //​nalezeno.//​ Tím však nepřiblíží se nikdo ani o krok k vlastní skutečné síle, které lidský duch používá denně, aniž jest si toho vědom. Ale žel((<​del>​bohužel</​del>​)), jak hravě a lehkomyslně jí používá, a nedbá strašlivých následků této bezmezné lehkomyslnosti! Zodpovědnost za následky snaží se ve své neomezené nevědomosti svalovati vždy trestuhodně na Boha. To však ho nezbavuje veliké viny, kterou bere na sebe svou neochotou k vědění.
  
 Chci se pokusit podati tu jednou jasný obraz. Člověk na příklad //cítí// závist. Obyčejně se říká: „Probudila se v něm závist!“ Jest to zpočátku všeobecný cit, kterého si lidský duch často není ani jasně vědom. Ale tento cit, neoděný dosud v určité myšlenky, tedy dosud „nevystoupivší“ až k mozku, jest již to, co chová v sobě //klíč,// který //jedině// má schopnost, aby dal připojení k //​„živé síle“// a utvořil k ní most. Z této „živé síly“, spočívající ve stvoření, plyne pak ihned tolik síly do dotyčného citu, jaká jest jeho vnímací schopnost, která jest podmíněna silou citu v té chvíli. Teprve //tím stává se lidský,// to jest „produchovnělý“ cit sám v sobě živým a dostává se mu mocné schopnosti ku plození (ne tvořivé síly) v jemnohmotném světě. Tento produchovnělý cit dělá tak člověka pánem mezi všemi tvory, nejvyšším tvorem ve stvoření. Ale tím nabývá člověk obrovského vlivu na celé pozdější stvoření a zároveň osobní zodpovědnost,​ kterou nemůže míti žádný tvor v pozdějším stvoření. Neboť jen člověk má pro to přirozenou schopnost, která spočívá v podstatě //ducha.// Chci se pokusit podati tu jednou jasný obraz. Člověk na příklad //cítí// závist. Obyčejně se říká: „Probudila se v něm závist!“ Jest to zpočátku všeobecný cit, kterého si lidský duch často není ani jasně vědom. Ale tento cit, neoděný dosud v určité myšlenky, tedy dosud „nevystoupivší“ až k mozku, jest již to, co chová v sobě //klíč,// který //jedině// má schopnost, aby dal připojení k //​„živé síle“// a utvořil k ní most. Z této „živé síly“, spočívající ve stvoření, plyne pak ihned tolik síly do dotyčného citu, jaká jest jeho vnímací schopnost, která jest podmíněna silou citu v té chvíli. Teprve //tím stává se lidský,// to jest „produchovnělý“ cit sám v sobě živým a dostává se mu mocné schopnosti ku plození (ne tvořivé síly) v jemnohmotném světě. Tento produchovnělý cit dělá tak člověka pánem mezi všemi tvory, nejvyšším tvorem ve stvoření. Ale tím nabývá člověk obrovského vlivu na celé pozdější stvoření a zároveň osobní zodpovědnost,​ kterou nemůže míti žádný tvor v pozdějším stvoření. Neboť jen člověk má pro to přirozenou schopnost, která spočívá v podstatě //ducha.//
Řádek 78: Řádek 78:
 //Každé// lidské citové chtění působí //jako klíč// k pokladnici a najde styk s touto vznešenou silou. Dobrá vůle právě tak, jako zlá vůle. Obojí se touto „silou“ posiluje a oživuje, protože ona ihned přistupuje na citové chtění lidského ducha. A //jen// na toto a na nic jiného. //Způsob// chtění udává člověk, to jest jen v jeho ruce. Síla nepřivodí ani dobré, ani zlé, protože ona jest prostě „síla“ a oživuje to, co člověk chtěl. //Každé// lidské citové chtění působí //jako klíč// k pokladnici a najde styk s touto vznešenou silou. Dobrá vůle právě tak, jako zlá vůle. Obojí se touto „silou“ posiluje a oživuje, protože ona ihned přistupuje na citové chtění lidského ducha. A //jen// na toto a na nic jiného. //Způsob// chtění udává člověk, to jest jen v jeho ruce. Síla nepřivodí ani dobré, ani zlé, protože ona jest prostě „síla“ a oživuje to, co člověk chtěl.
  
-Při tom však jest důležito věděti, že člověk nechová tuto oživující sílu v  sobě samém, //nýbrž má k ní jen klíč// ve //s////​chopnosti ​svých citů.// Jest tedy správcem této tvůrčí formující síly, která pracuje podle jeho chtění. Z toho důvodu jest mu klásti účty ze správcovské činnosti, kterou vykonává každou hodinou. Ale bezděčně zahrává si při tom s ohněm jako nevědomé dítě a jako takové natropí proto mnoho škody. Nemá však býti nevědomým! To jest //jeho// chyba! Všichni proroci a konečně i Syn Boží vynasnažili se v učení a v podobenstvích podati vysvětlení o této věci. Ukazovali cestu, kterou lidé mají jíti a //jak// musí cítit, myslet a jednat, aby šli //​správně!//​+Při tom však jest důležito věděti, že člověk nechová tuto oživující sílu v  sobě samém, //nýbrž má k ní jen klíč// ve //schopnosti ​svých citů.// Jest tedy správcem této tvůrčí formující síly, která pracuje podle jeho chtění. Z toho důvodu jest mu klásti účty ze správcovské činnosti, kterou vykonává každou hodinou. Ale bezděčně zahrává si při tom s ohněm jako nevědomé dítě a jako takové natropí proto mnoho škody. Nemá však býti nevědomým! To jest //jeho// chyba! Všichni proroci a konečně i Syn Boží vynasnažili se v učení a v podobenstvích podati vysvětlení o této věci. Ukazovali cestu, kterou lidé mají jíti a //jak// musí cítit, myslet a jednat, aby šli //​správně!//​
  
 Bylo to však nadarmo. Lidé hráli si dále s touto obrovskou, jim svěřenou mocí, jen podle //​vlastního//​ dobrozdání,​ aniž dbali výstrah a rad ze Světla. Tak přivodí na konec zhroucení, zničení své práce i sebe samých, neboť tato síla pracuje zcela neutrálně,​ posiluje dobré, jako zlé chtění každého lidského ducha, ale rozbíjí tím také bez váhání vůz i řidiče zcela chladnokrevně v trosky, jako se to stává u špatně řízených motorových vozidel. Obraz jest konečně jistě dosti jasný. Cítěním a myšlením řídí lidé osudy celého pozdějšího stvoření právě tak, jako své vlastní osudy a nevědí o tom. Podporují rozkvět nebo odumírání,​ mohou dosáhnouti výstavby nejdokonalejší harmonie, nebo i ten divoký zmatek, který jest //dnes!// Místo aby rozumně stavěli, plýtvají zbytečně časem i silami v tak mnohých marných nicotnostech. Rozumní jmenují to trestem a soudem, což jest v jistém smyslu správné. Byli to však přece lidé //sami,// kteří vynutili to vše, co se dnes děje. Bylo to však nadarmo. Lidé hráli si dále s touto obrovskou, jim svěřenou mocí, jen podle //​vlastního//​ dobrozdání,​ aniž dbali výstrah a rad ze Světla. Tak přivodí na konec zhroucení, zničení své práce i sebe samých, neboť tato síla pracuje zcela neutrálně,​ posiluje dobré, jako zlé chtění každého lidského ducha, ale rozbíjí tím také bez váhání vůz i řidiče zcela chladnokrevně v trosky, jako se to stává u špatně řízených motorových vozidel. Obraz jest konečně jistě dosti jasný. Cítěním a myšlením řídí lidé osudy celého pozdějšího stvoření právě tak, jako své vlastní osudy a nevědí o tom. Podporují rozkvět nebo odumírání,​ mohou dosáhnouti výstavby nejdokonalejší harmonie, nebo i ten divoký zmatek, který jest //dnes!// Místo aby rozumně stavěli, plýtvají zbytečně časem i silami v tak mnohých marných nicotnostech. Rozumní jmenují to trestem a soudem, což jest v jistém smyslu správné. Byli to však přece lidé //sami,// kteří vynutili to vše, co se dnes děje.
  
-Často byli již myslitelé a pozorovatelé,​ kteří to vše tušili, ale mýlili se při tom v nesprávné domněnce, že tato moc lidského ducha projevuje se jako známka jejich vlastního Božství. To jest omyl, který vzniká z jednostranného zevního pozorování. Lidský duch není ani Bůh ani Božský. Ti, kdo chtějí býti vědoucí, vidí jen slupku dění, ale ne jádro. Zaměňují příčinu s účinkem. Z této nedostatečnosti vznikla bohužel mnohá bludná učení a vypínání. Proto zdůrazňuji znovu: Božská síla, která stále proudí stvořením a spočívá v něm, jest všem lidským duchům //jen propůjčena.//​ Tito mohou ji //​používáním říditi,// ale nemají ji v sobě. //Oni ji nevlastní!//​ Tuto sílu vlastní jen Božské. Používá jí však jen k dobru, protože Božské nezná temnoty. Avšak lidští duchové, jimž jest propůjčena,​ utvořili si z ní popraviště.+Často byli již myslitelé a pozorovatelé,​ kteří to vše tušili, ale mýlili se při tom v nesprávné domněnce, že tato moc lidského ducha projevuje se jako známka jejich vlastního Božství. To jest omyl, který vzniká z jednostranného zevního pozorování. Lidský duch není ani Bůh ani Božský. Ti, kdo chtějí býti vědoucí, vidí jen slupku dění, ale ne jádro. Zaměňují příčinu s účinkem. Z této nedostatečnosti vznikla ​žel((<​del>​bohužel</​del>​)) ​mnohá bludná učení a vypínání. Proto zdůrazňuji znovu: Božská síla, která stále proudí stvořením a spočívá v něm, jest všem lidským duchům //jen propůjčena.//​ Tito mohou ji //​používáním říditi,// ale nemají ji v sobě. //Oni ji nevlastní!//​ Tuto sílu vlastní jen Božské. Používá jí však jen k dobru, protože Božské nezná temnoty. Avšak lidští duchové, jimž jest propůjčena,​ utvořili si z ní popraviště.
  
 Proto ke všem znovu naléhavě volám: Udržujte krb své vůle a svých myšlenek čistý, zbudujete tím mír a budete šťastni! Pozdější stvoření stane se tím konečně také ještě podobno stvoření prvotnímu, v němž panuje jen Světlo a radost. To vše leží v lidské ruce, v možnosti každého sebevědomého lidského ducha, který nezůstává v tomto pozdějším stvoření již cizincem! -- Proto ke všem znovu naléhavě volám: Udržujte krb své vůle a svých myšlenek čistý, zbudujete tím mír a budete šťastni! Pozdější stvoření stane se tím konečně také ještě podobno stvoření prvotnímu, v němž panuje jen Světlo a radost. To vše leží v lidské ruce, v možnosti každého sebevědomého lidského ducha, který nezůstává v tomto pozdějším stvoření již cizincem! --
Řádek 102: Řádek 102:
 Ale chci ještě uvésti jako příklad, jak přechází něco z tohoto světa do záhrobí. Ale chci ještě uvésti jako příklad, jak přechází něco z tohoto světa do záhrobí.
  
-Dejme tomu, že některá žena nebo dívka nežádoucně ocitne se ve stavu, že se má státi matkou a podnikne něco proti tomu, jak se to bohužel často stává. I když všechno ve zvláště příznivých případech přešlo bez //​tělesné//​ škody, není to tím zároveň odpykáno! Jemnohmotný svět, jako okolí po pozemské smrti, registruje přesně a neovlivněně. Od okamžiku, kdy se to stalo, pověsilo se jemnohmotné tělo budoucího dítěte na jemnohmotný krk nepřirozeně jednající matky a nehne se s tohoto místa, dokud se čin neodpykal. Toho ovšem dotyčná dívka nebo žena nepozoruje, dokud žije na zemi v hrubohmotném těle. Nanejvýš má občas lehce skličující pocit, protože jemnohmotné tělíčko dítěte jest v poměru k hrubohmotnému tělu lehké jako pírko a dnes jsou dívky většinou příliš otupělé, než aby pozorovaly toto malé břímě. Tato otupělost není však žádným pokrokem a není také známkou pevného zdraví. Ve skutečnosti znamená krok nazpět a jest známkou duševního úpadku.+Dejme tomu, že některá žena nebo dívka nežádoucně ocitne se ve stavu, že se má státi matkou a podnikne něco proti tomu, jak se to žel((<​del>​bohužel</​del>​)) ​často stává. I když všechno ve zvláště příznivých případech přešlo bez //​tělesné//​ škody, není to tím zároveň odpykáno! Jemnohmotný svět, jako okolí po pozemské smrti, registruje přesně a neovlivněně. Od okamžiku, kdy se to stalo, pověsilo se jemnohmotné tělo budoucího dítěte na jemnohmotný krk nepřirozeně jednající matky a nehne se s tohoto místa, dokud se čin neodpykal. Toho ovšem dotyčná dívka nebo žena nepozoruje, dokud žije na zemi v hrubohmotném těle. Nanejvýš má občas lehce skličující pocit, protože jemnohmotné tělíčko dítěte jest v poměru k hrubohmotnému tělu lehké jako pírko a dnes jsou dívky většinou příliš otupělé, než aby pozorovaly toto malé břímě. Tato otupělost není však žádným pokrokem a není také známkou pevného zdraví. Ve skutečnosti znamená krok nazpět a jest známkou duševního úpadku.
  
 Avšak v okamžiku pozemského odumření stává se tíže a hutnost zavěšeného lidského tělíčka //​stejnorodou//​ s jemnohmotným tělem matčiným, vystouplým z pozemského těla a tím stává se i nezbytnou přítěží. Působí jemnohmotnému tělu matky ihned totéž nepohodlí, jako kdyby se jí na zemi zavěsilo na krk hrubohmotné tělo dětské. To se může podle způsobu předchozího dění stupňovati až ke rdousícím mukám. Matka musí v záhrobí vléci s sebou toto dětské tělo a nezprostí se ho, až se v ní probudí mateřská láska a ona se vynasnaží ve věrné péči poskytnout dětskému tělu všechnu úlevu a ošetření za cenu vlastního pohodlí. Ale až sem jest to velmi často daleká a trnitá cesta. Avšak v okamžiku pozemského odumření stává se tíže a hutnost zavěšeného lidského tělíčka //​stejnorodou//​ s jemnohmotným tělem matčiným, vystouplým z pozemského těla a tím stává se i nezbytnou přítěží. Působí jemnohmotnému tělu matky ihned totéž nepohodlí, jako kdyby se jí na zemi zavěsilo na krk hrubohmotné tělo dětské. To se může podle způsobu předchozího dění stupňovati až ke rdousícím mukám. Matka musí v záhrobí vléci s sebou toto dětské tělo a nezprostí se ho, až se v ní probudí mateřská láska a ona se vynasnaží ve věrné péči poskytnout dětskému tělu všechnu úlevu a ošetření za cenu vlastního pohodlí. Ale až sem jest to velmi často daleká a trnitá cesta.
Řádek 110: Řádek 110:
 Jak mnohý soudce sedí před tím, koho odsoudil, mnohem obtíženější než jím odsouzený. Jak rychle uplyne pár pozemských let a on stojí před //svým// soudcem, u kterého platí jiné zákony. Co potom? Jak mnohý soudce sedí před tím, koho odsoudil, mnohem obtíženější než jím odsouzený. Jak rychle uplyne pár pozemských let a on stojí před //svým// soudcem, u kterého platí jiné zákony. Co potom?
  
-Člověk dovede bohužel ve většině případů lehce klamati hrubohmotný svěť. Ve světě jemnohmotném jest to naproti tomu vyloučeno. Tam na štěstí //musí// člověk skutečně sklízeti to, co zasel. Není proto třeba nikomu zoufati, když zde na zemi má přechodně převahu bezpráví. Ani jedna zlá myšlenka nezůstane neodpykána,​ i když se nestala hrubohmotným skutkem.+Člověk dovede ​žel((<​del>​bohužel</​del>​)) ​ve většině případů lehce klamati hrubohmotný svěť. Ve světě jemnohmotném jest to naproti tomu vyloučeno. Tam na štěstí //musí// člověk skutečně sklízeti to, co zasel. Není proto třeba nikomu zoufati, když zde na zemi má přechodně převahu bezpráví. Ani jedna zlá myšlenka nezůstane neodpykána,​ i když se nestala hrubohmotným skutkem.
poselstvi/prednaska69.txt · Poslední úprava: 24.10.2015 11:35 autor: Marek Ištvánek