Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


sbornik1:prednaska21

21. Poslední napomenutí.

(7. května 1933)

Blíží se Slavnost Svaté Holubice. Má to být pro vás závěr nesmírně převratné doby. Pro každého z povolaných bude to především ten bod, který o něm rozhodne. Rozhodnutí však přivodí si sám, neboť rozhodne jedině jeho vnitřní podstata.

V tuto hodinu musí být připraven k pozemskému začátku! Jestliže až dosud promeškal dobu, aby byl takovým, jak je to pro něho nutné, aby byl vzorným člověkem, jak to přikazuje mé Slovo, tak ho to vytlačí ke straně a on zůstane zpět jako neupotřebitelný kámen, který nemůže být použit pro výstavbu podle Vůle Boží!

Nic ho pak již nebude moci zachránit před zavržením. A přece jedině on sám ponese vinu na svém pádu, neboť nemoci být použit rovná se pádu pro toho, kdo byl již povolán a kdo sám dobrovolně sliboval, že bude pomáhat zde na zemi naplňovat Boží vůli.

Cožpak se vás nezmocňuje hrůza v úzkostlivé bázni, když slyšíte slovo „být zavržen“? Měli byste se chvět při jeho zvuku, který napomíná, varuje, hrozí!

Avšak není tomu tak. Toto slovo letí kolem vás jako cizí zvuk anebo snad také jako něco dávno známého, neboť jsem již příliš často varoval, příliš často jsem o tom s vámi hovořil ve své úzkosti, ve své obavě o vás samé.

Poněvadž však zavržení nepřišlo příští den nato, poněvadž plynuly týdny, měsíce, roky a vy jste z toho stále nic nepozorovali, přestali jste se bát, když je slyšíte, jste klidní. Pokud ještě vůbec vyvolává nějaký dojem, pak je to jen tu a tam u některých z vás lhostejné procitnutí jakési zvědavosti, s níž se ptáte sami sebe: „Kdo z nás by to mohl být?“

Říkám vám, je velmi mnoho, strašně mnoho těch, kteří budou muset ustoupit na okraj cesty, vytlačeni náhle krouživým pohybem těch, kteří se mohou připravit k započetí práce, poněvadž využili pro sebe dobu, kterou jim poskytl Bůh, aby se vzdělávali podle mého Slova. Oni pro sebe učinili Slovo činem a nesetrvávali váhavě v domnění, že je ještě dost času, až to začne být viditelnějším. Proto se zabývali mrtvými každodenními věcmi více, než stavem vlastních duší! Ohlédněte se dnes ještě jednou zpět a buďte zcela poctiví sami k sobě. Každý tiše sám pro sebe. Dlouho to již nebudete moci dělat!

Mluvil jsem a mluvil, poučoval, poukazoval, hledal často zoufale nová slova, abych vám stále znovu říkal všechno potřebné, abych vám vysvětlil, čeho je vám zapotřebí pro přípravu a vzestup, čemu se v žádném případě nemůžete vyhnout a co musíte prožít. A přece všechno, všechno bylo marné. Nepochopili jste, jak tomu mělo být, ani jedinkrát ve vás neožilo to, co by mohlo být základem pro vaše spolupůsobení v sebemenší službě.

Přesto jste tvrdošíjně snili o jakémsi velikém chtění, které vás podle vašeho mínění hnalo kupředu. Zajisté, ono je ve vás zakotveno, v tom máte pravdu, avšak vy jste mu nikdy nedovolili ve své vlažnosti a lenivém každodenním myšlení probudit se k životu a činům!

Domnívali jste se, že vyčkáváním jste už dokázali své velké chtění, jako byste v tom čekání už uskutečnili chtění. Má slova procházela proto kolem vašich uší bez účinku, aniž vstoupila do vaší duše. Naslouchali jste mi, uznávali mé starosti, které vznikaly kvůli vám, nikdo však nepoužil síly k tomu, aby řečené pro sebe pevně podržel! Úplně jen pro sebe samého, aby se to v něm probudilo k životu, k činu! Při přemýšlení o všedních věcech a při tlachání bylo to rychle vytlačeno z mysli jako zatím ještě nikoli naléhavé.

Zůstávali jste klidní, jak jste byli již dříve a nepokročili jste ani o krok kupředu!

Hovořil jsem k vám často s úzkostí v srdci, plný zoufalství jsem se snažil vniknout do husté masy, která vás trvale obklopovala v důsledku vašich myšlenek, a musel jsem s bolestí opět znovu poznávat, že každý dojem rychle ve vás zmizel tak, jak se ztrácí otisk do houževnaté gumy, která pokaždé dostane svou starou formu.

Nevpustili jste mě do svého ducha, ať jsem jakkoli často a neúnavně opakoval svůj pokus o to. Klepal jsem, ale vy jste mi neotevřeli!

Jestliže se během mé řeči zrodila ve mně naděje, tak byla vámi velmi rychle nemilosrdně zadušena, po několika minutách.

Již cestou z chrámu domů jsem věděl, že má slova nikdy nedosáhla cíle, který měla nalézt. Se silně stísněnou duší kráčel jsem mezi vámi pokaždé, když jsem se odvážil doufat. Jediné slovo, které se přitom dotklo mých uší, přestřihlo vždy krutě vlákno, neboť jsem v něm poznal vaše myšlenky, jimiž jste se již zabývali po cestě domů. Jeho obsah však svědčil o všem jiném než právě o tom, co by bývalo bylo pro vás nejpotřebnější!

Vyčkávali jste! A snažili jste se v čekání vyplnit svůj všední den. Do svého čekání jste vkládali také celou svou sílu, domnívajíce se, že jste již tím učinili mnoho. V čekání a ve svém chtění!

V nitru jste si však podrželi chyby, které jste měli; zůstali jste mi vzdáleni. Nenamáhali jste se, abyste se stali takovými, jak jsem to požadoval, neboť jinak by byla vládla zde na Hoře velká harmonie! Pochopení a vzájemné porozumění ve všech věcech, bez třenic, jejichž důsledky se dotknou vždy věci, která by měla být pro vás svatou, pro niž chcete obětovat tělo i život!

Ano, tělo i život chcete obětovat! O tom jste sami v sobě nikdy nepochybovali. Avšak spálit jen tu nejmenší z vašich ješitností na oltáři chtění, o to jste se ani jednou vážně nepokusili. Jinak by se vám to bylo muselo podařit!

Tělo a život však od vás nebyly požadovány, proto může každý docela dobře říci, že by je byl ochoten obětovat. A přece maličkost, ba tu nejmenší mezi všemi malými věcmi, která by pro vás nebyla ani obětí nýbrž dobrým skutkem, ziskem, tu jste neučinili! Právě to je však to jediné, co od vás bylo skutečně požadováno.

Jinak až dosud nic! Snažte se jen o tom přemýšlet. Nemůžete to popřít! A pak na tom poznáte, jak stojíte nyní před Bohem! Až dosud vám On jen dával nevýslovné, nepochopitelné hodnoty! Naproti tomu bylo požadováno jen něco samo o sobě nepatrného: Odložení malých pozemských ješitností, které jste si nahromadili před božským chtěním, před svou vlastní důstojností, před svou lidskou ctí, kterou jste povinni přísně zachovávat jako nejvyšší bytosti před Bohem!

To jediné, co jste měli nabídnout Bohu jako protihodnotu a co mohlo sloužit jen k vašemu vlastnímu klidu, to jste nesplnili! Odepřeli jste mu to jako protihodnotu.

To je skutečnost, kterou vám dnes připomínám! Pokuste se aspoň toto poznat v příštích týdnech. To se vám však může podařit jenom tehdy, když se zbavíte nejprve té malé ješitnosti chtít se sám uplatnit. Všechno ostatní nemá pro vás cenu!

Procitněte proto, vy ješitné lidské duše! Jak často jsem tak již volal! Probuďte se nyní k soudu! Budete muset začít s tím, co jsem vám dnes řekl, právě s tím, co jste až dosud odmítali s tvrdohlavostí dětinského vzdoru! Je to pro vás vstup do soudu, je to práh, přes který kdybyste upadli, odsoudili byste se!

Dříve ještě než zvednete nohu, abyste vstoupili do soudu, musíte být již tím souzeni!

Jestliže se proto nyní nepřinutíte a zoufale nepoužijete veškerou sílu, abyste poznali své chyby, které tímto pojmenovávám, tak jen málokterý z vás uvidí pozemsky zítřek, který mne zvěstuje! Avšak ani všichni ostatní to pak neuvidí v duchu! Nedoufejte tedy, že byste mohli dojít poznání, až přejdete do jemnohmotné říše! Vy všichni, kteří jste se se mnou mohli setkat již na zemi, kteří jste zde společně se mnou, ba i ti, které cesta ke mně přivedla jen jedenkrát, vám nebude dána příležitost, ani v celém vesmíru, dohonit ještě, jestliže jste tady něco promeškali! Tam, kde jsem se namáhal, kde přesto pak duch ještě neprocitl k radostnému činu, tam je uzavřena každá nová cesta; začít znovu nebo něco dohánět není možné.

Myslete na to neustále, neboť neodvratné dění nadejde pro ty, kteří se musí nechat zatlačit ke straně pro maličkosti jakési ješitnosti, kterou snad mylně považují ještě za pokoru nebo za silné chtění ke službě.

Místo abyste se vzdělávali v nepříliš dlouhé, k tomu vyměřené době, v níž byste měli využít každé minuty v dění nepochopitelné velikosti a milosti smět spolupůsobit, vy čekáte! Čekáte na to, co se bude dít! Na dění, které však má být vyvoláno jinými než vámi! A přece jsem vám již tak často říkal, že kvůli vám samým muselo být tak mnohé dění oddáleno, právě v tom, na co nyní čekáte. Netrpělivě čekáte!

Proč jste se nestali netrpělivými kvůli sobě! Cožpak nevidíte, že jste se ve svém bytí nijak nezměnili od prvního dne svého pobytu na Hoře? To musíte uznat. Propast dělící vás nyní od lidí v nížinách není nyní patrná snad proto, že vy jste daleko postoupili, nýbrž jen proto, že lidé dole sestupovali stále víc, do propasti! Zatímco vy jste zůstali stát! Proto vznikla propast.

Zůstali jste stát s těmi chybami, které jste si přinesli nahoru, od nichž jste se nechtěli odloučit. Co však dole bylo u vás jen zvykem, pocházejícím z dosavadního nesprávného názoru, to zde vyrostlo v silné chyby, neboť jste museli poznat skrze mé Slovo chybné názory!

Jste povoláni k pozemskému vývoji, který by měl být bezpodmínečně dokončen, než dojde ke konečným událostem. Vy však chcete s tímto vývojem čekat, jako by měl ve vás nastat až s ohlášenými událostmi.

Říkám vám, že pak už bude příliš pozdě! Nebudete totiž moci být chráněni, jestliže jste se již dříve nestali tím, čím máte a musíte být na začátku výstavby! K děním dochází kolem vás a ve vás nyní již každý den. Vy je jen správným způsobem nepozorujete.

Jestliže jste však v sobě nedozráli, pracujíce sami velmi pilně na sobě a v sobě, pak se s konečnými událostmi tvrdě zřítíte, neboť vám pak bude chybět nutná opora, kterou jenom nyní můžete získat.

Jediné, čím se odlišujete od lidí v nížinách, je vědění! Vy jste si ovšem nevšímali toho, že vědění také zavazuje. Dal jsem vám vědění, abyste se připravili! Připravili vnitřně svého ducha! Abyste se nestarali jen o potraviny pro dobu nouze! Nebude-li váš duch do té doby hotov, nebudete již potřebovat potraviny pro své pozemské tělo, neboť pak již nebudete moci být na zemi!

Pochopte konečně jednou vážně, co vám říkám. Měla by se vás zmocnit hrůza ze všech následků každé liknavosti v duchu! Je to daleko horší, než kdybyste neměli žádné potraviny pro pozemské tělo! Tomu může být pomoženo, duchu však nikoli. O duchovní se musíte starat především. Jeden každý jenom o sebe!

Sám, opuštěný bude stát ten, kdo v tom byl líný. Pak mu všechny poklady této země nebudou nic platny. Bude mu vzata příležitost, aby mohl něco začít. –

Jak prázdný byl přece až dosud život těchto pozemských lidí! Ani váš nebyl jiný! Vždyť co je život bez vědění o prazákonech Stvoření a o Bohu!

Touha po nich by měla roztrhnout vaši pozemskou schránu! Měla by odhodit stranou, co ji zatěžuje, jen aby dosáhla spojení se Světlem! Myšlenka, že by člověk zde na zemi chtěl jen pozemské, je přímo děsivá! Je zneucťující a sráží každého člověka, který v sobě ducha ještě úplně nezotročil a nespoutal. Není to nic jiného, než život zvířete!

A přece se to stalo! Sotvaže člověk správně prožil dětství, tak byl připraven k pozemskému vzdělání, rozum byl posílen. Celá mysl se zaměřila jen na výcvik pro pozemský zisk. Avšak vlastní život, cit, zůstával prázdný, neboť pro to nebyl čas ani zájem.

Jenom zdokonalování v nějakém pozemském povolání bylo nejvyšším cílem, tím jediným! Jen mimochodem se hovořilo o Bohu k dětem a v kostelích, avšak takovým způsobem, který vyžadoval slepou víru a forma zůstávala proto prázdná. Nejenomže to stačilo, nýbrž to bylo dokonce žádoucí! Neboť kdo si osvojil formu a podřídil se jí, obstál a byl ceněn … lidmi! Duchovní procitnutí jednotlivců bylo přitom obáváno a nenáviděno. Kdo se již nedal odbýt prázdnými formulkami a domáhal se učení bez mezer, byl považován na podněcovatele nepokojů, za škůdce míru těch, kteří klidně nechávali dřímat svého ducha pod ochranou svých církví.

To však byla pouhá záminka, pod níž se skrýval strach a vlastní nejistota. Nikdy se totiž neprobudil neklid v dřímajících věřících, kteří jsou duchovně příliš líní, než aby zaslechli volání k probuzení, aby se tak ještě jednou vzchopili k vlastnímu myšlení, k vlastnímu zkoumání! Oni budou i nadále klidně spát, až se ocitnou před hrůzou, která je drsně probudí a přinese bleskové poznání, k němuž budou přinuceni před pádem. K tomu dojde teprve tehdy, až když bude příliš pozdě a oni budou odhozeni a vírem strženi do oblastí rozkladu jako neupotřebitelné smetí, které se ukázalo při očistě Stvoření.

Církve všech druhů budou znepokojeny při procitnutí nějakého lidského ducha, poněvadž se budou obávat, že by se prázdnota jejich forem mohla stát příliš zjevnou. Budou chtít udržet klid mezi svými přívrženci, aby je neztratili. Takový mír je ovšem falešný, neboť vede k únavě, ke stavu klidu a ke klesání, protože mu chybí pohyb, který Bůh přikázal v zákonech svého Stvoření! Vlastní pohyb, úsilí vedoucí ke vzestupu každého lidského ducha!

Právě proto, že církve samy jsou jen formy, nemohou dát život, nýbrž zase jen formu! S nějakou naučenou formou nemůže však člověk obstát před svým Bohem, jestliže tato forma nevznikla ze samého života, z vlastního prožití jeho ducha!

Vy, prázdní lidé, nebraňte svému duchu, který konečně chce a má rozbít mantinely!

Dosud jste byli školeni pro pozemská povolání, jen v jedné formě, která, podobná strojům, dokazuje pozemskou zdatnost. To všechno však odložíte později se svým tělem zde, protože mimo hrubohmotnou zemi to již nebudete potřebovat, neboť to bylo jen pro tuto hrubohmotnost! A tomu jste až dosud obětovali celé své pozemské bytí! Jako byste si neuměli představit, že vy jako lidé nejste na této zemi jen pro takovou činnost! Pozorujte přece jednou běh pozemského bytí v nynější době.

Učíte se schopnosti, jak získávat peníze na zemi. S tím se pak snažíte založit a udržet rodinu. Tak jste podle dnešních pojmů hodní pozemští občané a charakterní lidé. Přitom se snažíte také něco naspořit pro děti, abyste jim ulehčili život, a něco pro své stáří, abyste mohli konec svého života užívat v klidu a bez starostí.

To je vzor dobrého člověka na zemi! A když přitom chcete odměnit sami sebe, když chcete na cestu členům své rodiny sypat květiny, tak dopřejete sobě a jim změnu a radost ze života v dobrém jídle, pití nebo také potěšení z návštěvy divadla, plesů a koncertů, cestování a ještě mnoho příjemných věcí. Staráte se o rozptýlení a změnu. Svůj domov zařídíte opravdu vkusně nebo i luxusně, zkrátka na co přitom myslíte a co děláte, omezuje se vždy na pozemské, poněvadž zde vidíte své hranice.

Čím se pak lišíte ještě od zvířat, která žijí na svobodě a starají se o své tělo? Ani tím nejmenším. Vždyť se přitom chováte úplně stejně, jenom svým způsobem jako lidé, kteří mají náročná přání, a s tím rozdílem, že přitom nejste nikdy přirození. Ani netušíte, jakou škodu si tím vynucujete pro sebe a pro své příslušníky. Zdánlivý vnější pozemský užitek je ve srovnání s tím ničím.

Kdybyste byli v duchu dosti silní a čilí, mohli byste plně využívat a těšit se z příjemných věcí všeho druhu, neboť byste přitom plnili všechno, co jako lidé máte ve stvoření splnit.

Vy jste však v sobě už příliš dlouho slabí a neposkytujete již půdu, která umí krásy tohoto stvoření správně zhodnotit, aniž byste si přitom škodili nebo jiným škody působili.

Neumíte to již, protože se toho vzdáváte! Neovládáte to, nýbrž se jen tisícerým způsobem zotročujete!

Pochopte konečně, na čem záleží!

Vaší vinou tu leží překrásný život této země prázdný! Prázdný bez vysokého cíle! Vy můžete a musíte ze všeho něco vytvořit! V budujícím tvoření byste mohli sami mít opravdové potěšení. Mnohem větší než to je dnes možné! Hledejte ten rozdíl. Ve všem máte být umělci!

Dáte-li pozemskému úsilí nový směr, pak teprve uvidíte, co to v sobě obnáší, když můžete mít z něčeho požitek. Teprve pak poznáte pravé potěšení. Jako každý opravdový umělec má radost z tvůrčí práce samé, ne snad později až z krásy svého díla, tak se musí vésti i vám, chcete-li se stát plnocennými ve stvoření.

Mnoho, ba všechno musíte ještě v sobě změnit, protože forma vašeho bytí vznikla jedině pozemskou výchovou. Ona živě nevykvetla ze života vašeho ducha v hrubohmotnosti. A zbývá vám jen krátká doba na to, abyste se změnili. Do příští slavnosti musíte být v sobě hotovi!

Musíte stát ve stvoření živoucí, jinak vás odmrští ve svémnovém zachvívání po velké očistě a odhodí vás jako balast, nepotřebný v následujícím procesu jeho ozdravování.

A ti, kteří mi zůstanou zachováni, musí si konečně zvyknout přestat mě neustále spojovat se svými vlastními pojmy. Již jednou jsem řekl, že jsem jiného druhu. Moje cesty nejsou vašimi cestami. Snažte se to pochopit. Já žiji v zákonech, vám zcela neznámého druhu, který je jiný než jste vy a žiji jinak, než máte žít vy! Nikdy mě skutečně nepoznáte.

Jen můj pozemský záhal, který ještě potřebuji jako plášť v hrubohmotnosti, je podroben stejným pozemským zákonům jako ten váš. Jedině v tom spočívá podobnost s vámi, jinak v ničem.

Proto ve mně nemůžete vidět ideálního pozemského člověka! Byla by to nesprávná představa, poněvadž také v těchto pojmech vždy jsem a zůstanu cizincem! Kromě svého pozemského těla nemám v sobě nic pozemsky lidského a nejsem s vámi ničím svázán. Snad to jednou pochopíte, neboť toto pochopení může být pro vás velkou pomocí a může vás ochránit před mnohými omyly a zklamáními, stejně jako před lecjakou pochybností.

To všechno jsem vám řekl slovy: Moje cesty nejsou vašimi cestami! Snažte se je správně pochopit.

Ukazuji vám cestu, kterou máte jít vy, lidé tohoto pozdějšího stvoření, budete-li chtít jít v něm vždy správně, což vám musí přinést úlevu i radost, štěstí i mír, který nemůžete jinak nikde nalézt. Tyto cesty jsou však pro vás jako tvory! Moje cesty jsou mnohem větší, vedou dále, jsou jednodušší a jsou jasnější, nepotřebují ty maličkosti, které vy potřebujete k dozrávání a proto je musíte prožívat.

Musel jsem se s nimi seznámit v prožívání kvůli vám, jen po nějakou dobu. Proto jsem na ně narážel, když jsem šel svými cestami, nestaraje se neustále o úzce omezené názory pozemských lidí. Narážel jsem na ně, neboť jste na nich nechali vyrůst mnoho zbytečného křoví: sobectví v bytostném pudu sebezáchovy, spojené s vychytralostí rozumu.

Ve svém Slově jsem však nyní pro vás odstranil toto křoví, které vám překáží vidět jasnou cestu, které vás jen mate a musí vás dělat bázlivými. Učiním to ještě i v pozemských zákonech, aby tato země již nemusela být pro vás břemenem pro to otroctví, které jste si sami vytvořili, nýbrž aby se stala pro vás radostí v blaženém, svobodném působení!

Vytvořte si však půdu v sobě samých, aby setba mohla vyrůst a vykvést podle božského zákona!

Abych vás v tom podepřel, vyhledám a určím nyní lidi, kteří vám pomohou, abyste na to stále mysleli. Jejich úlohou bude napomínat vás a v případě nutnosti i přísně kárat, nebudete-li ochotni kráčet pevně kupředu nebo budete-li přitom upadat jako dosud do vlažnosti a lenosti! Oni vás poženou vzhůru k silnému činu, tvrdě, když to bude nutné k vaší vlastní spáse, k vaší záchraně!

Není nic platné, jestliže vám dávám pouze přikázání. Vy jim sice nasloucháte, ale sami je neuvádíte v život, v čin. Poznal jsem už, že k tomu potřebujete pomocníky, kteří vás budou neustále napomínat a nutit, abyste podle přikázání žili. Budou to lidé, kteří budou zvláště pověřeni prováděním mých příkazů. Ti, kteří takto budou pověřeni, budou též nuceni nejprve se tím sami důkladně zabývat, což by určitě jinak také nedělali. Musí to v sobě přivést k životu a současně se budou muset snažit udržet to živým mezi vámi.

Kdo se pak ještě bude chtít zdráhat nebo se vzpírat ve falešné samolibosti a bude si myslet, že je to pro něho urážející být napomínán tímto způsobem, ten bude ihned ponechán v klidu. Ten se však sám odsoudil, musí zůstat zpět a padnout, jak to zasluhuje! Podruhé mu pomoc již nebude nabídnuta, i když o ni bude prosit, neboť doba je příliš drahocenná na to, aby se jí takto plýtvalo na nehodné. Klidně ať nyní padne, co nepoužije všechny síly, aby dosáhlo úplné změny a zralosti ve vážném chtění ke službě, které se zaslíbil. Ta největší bezohlednost a přísnost jsou přitom láskyplnou pomocí. Kdo nechce to, co je nutné, není hoden oné velké služby, která nyní přichází. Dostanete sílu ke všemu, jen když se tomu otevřete!

sbornik1/prednaska21.txt · Poslední úprava: 24.10.2014 21:50 autor: Marek Ištvánek