Slovo

od Abdrushina pro ducha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


sbornik2:prednaska7

7. Nositelé zlatého kříže.

V kruhu nositelů kříže vládne nejasnost o průběhu jejich povolání. Proto budiž řečeno:

Povolání není ještě dosazení do určité činnosti. Při povolávání se klade výslovně otázka: „Chceš být připraven, až budu povolávat?“ Z toho jasně plyne, že vlastní povolání bude teprve následovat a že jde pouze o prohlášení připravenosti, po němž následuje slib, umožňuje teprve dotyčnému započít s nutnou duchovní přípravou, pro niž nemá nic víc než dobré chtění, které vyjádřil při povolávání.

Nositelé zlatého kříže jsou tedy nyní ještě v období přípravy, nic víc. To ještě není služba. Z těchto připravujících se, kterým se dostává zvláštní duchovní pomoci k vnitřní přípravě, budou teprve vybráni všichni ti, kteří budou smět vstoupit do služby, jakmile k tomu nadejde jejich hodina. Volba se řídí podle toho, jak dalece vnitřně i navenek pokročil dotyčný nositel zlatého kříže. Vnitřní mu zůstává skryté, schopnosti pak z něho vyrazí ven teprve poté, co je nasazen do své činnosti. V práci samé si náhle k svému vlastnímu překvapení uvědomí své schopnosti jako následek duchovní přípravy. Vnější je však jeho vlastním úkolem, který ho zavazuje, aby během vnitřní přípravy vyplnil všechny mezery v chování ke svým bližním, s nimiž přichází do styku tak, aby i po vnější stránce mohl být považován za vzor, aby tím ctil Boha, jemuž má děkovat za všechny dary.

Zdokonalovat se v zevním chování je pro každého povolaného nezbytné přes všechny jeho vnitřní hodnoty a schopnosti, neboť také to patří k tomu, aby se stal úplným vzorem. Chybí-li mu to, může ho to učinit neschopným ke službě na zemi, i když má jinak velké přednosti. Není tím míněno přepěstěné chování, nýbrž nejvyšší stupeň slušného chování, jaké očekáváme od stavu, ke kterému dotyčný náleží, aby svou úlohu věrně splnil.

Duševní ušlechtilost, jemný takt jsou však od povolaných ze všech stavů pozemských lidí požadovány stejně jako samozřejmá duševní zralost, neboť ta je jako vlastnictví ducha rozdělována podle stejných měřítek a nezná žádných pozemských vnějších stavových rozdílů.

Žádný povolaný nemůže očekávat, že bude moci plně nebo vůbec vykonávat svou činnost, jestliže zůstane třeba jen část jmenovaných požadavků z jeho strany nesplněna. Jakmile přijde hodina, bude následovat třídění těch, kteří se připravují, což se bude dít s neochvějnou, chladnou věcností. Tu nepomůže žádný pláč ani lítost nad lehkomyslným zmeškáním. Nebude o tom vyřčeno ani slovo, žádné napomenutí a žádná výtka, neboť ten, kdo by musel být teprve napomenut, nestojí pevně ve svém chtění a nebude ani v budoucnu úplně spolehlivý. Ta chvíle přijde zcela nečekaně. Kdo pak nebude mít v sobě bděle uchováno Světlo silného chtění, ten už selhal. Zmeškané se nedá dohonit. Nebude-li moci začít se svou činností, nebude moci prorazit ani jeho duchovní příprava a on klesne zpět, jako by nikdy nebyl povolán, ba ještě hlouběji, neboť nesplněný slib ho zatlačí do skupiny vlažných, kteří mají být vyvrženi, jak bylo kdysi předpověděno.

Pozorování sebe sama je pro každého jednotlivce velmi snadné. Nedokáže-li se například nositel zlatého kříže „zachvívat“ s ostatními, jak rádi označujeme tento stav harmonické vyrovnanosti, budiž mu to prvním varováním. Ať hledá příčinu sám u sebe. Jen „zachvívající se“ mohou počítat s nasazením do služby, jen ti, co se zachvívají ve svých kruzích!

Nositel zlatého kříže se musí tedy zachvívat spolu s nositeli zlatého kříže, jinak vnese poruchu do nutné harmonie. To je nepřípustné a on bude vyloučen bez přičinění někoho jiného, jen skrze sebe samého. Nikdy se ale nositel zlatého kříže nemůže zachvívat s kruhem učedníků, protože mu k tomu chybí potřebná síla, která byla učedníkům zvlášť přidána. To jest a zůstává nepřekročitelným zákonem!

Kdo by si teda myslel, že se nemůže zachvívat s kruhem, ke kterému patří, nýbrž mnohem více s tím, který stojí výše, nad jeho kruhem, ten dává najevo, že se vůbec nezachvívá a slouží jen pozemské ješitnosti a duchovní pýše. Ukazuje tak, že je nezpůsobilý k opravdové službě. Tím není řečeno, že by nyní měli učedníci právo shlížet pyšně dolů na nositele zlatého kříže. K tomu není žádný důvod. Byla by to zase jen duchovní pýcha, kdyby to učinili. Učedníci přijali také jen z milosti novou sílu. Stali by se ihned této milosti nehodnými, kdyby se opovážili myslet si o sobě něco víc. Také učedníci se mohou zřítit, dokonce rychleji a hlouběji než ostatní, protože spolu s milostí nesou mnohem větší odpovědnost a povinnost. Komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho požadováno. To je také nezvratný zákon.

Mezi nositeli kříže se tudíž nemají pěstovat žádné vzájemné požadavky!

Ve výkonu povolání je už zakotvena hranice dobrovolné úcty. A dobrovolná úcta by měla být získána a také udržena, čehož lze ovšem dosáhnout příkladným, věrným plněním povinností. Kdo tedy stojí správně na svém místě tak, jak má, tomu se nikdy nebude nedostávat potřebné úcty. Bude ji mít, aniž by si ji musel vynucovat. Takový povolaný nebude ale nikdy upírat zaslouženou úctu ani druhým, kteří plní povinnosti, ale bude ji rád a příkladně projevovat. Také zde bude sklízet to, co zasévá, a ne to, co požaduje!

Povolání pro nositele zlatého kříže je, žel, ještě velmi nedoceněno. Je to něco výjimečného pro lidského ducha, prvořadého a vznešeného, co musí být zcela splněno. K tomu potřebuje člověk nejen všechnu sílu, kterou má on sám k dispozici, ale k tomu ještě i jinou, duchovní, kterou obdrží. Není to snad jen nějaký odrazový můstek nebo přechod, ale něco samo pro sebe, úplně samostatného, zvláštního.

Kdo by to chtěl považovat jen za odrazový můstek, ten nikdy nezačne konat, nikdy nedojde k tomu místu, které bylo pro něho zamýšleno. Klesá a ani jediné z jeho přání nedojde naplnění, neboť vůbec nebyl povolání hoden. Za každým povolaným stojí ještě mnoho lidských duší, připravených nahradit ho. Ty v sobě nesou mnohem vážnější snahu a povolání by si vážily více než největšího klenotu, kterého by se jim mohlo dostat. Mezi nositeli kříže se má probouzet úcta a pravá, skutečná vážnost ke každému dobrému chtění u druhého, jehož zrak se upírá na splnění jeho povolání. Tím pomáhá jeden druhému v dozrávání a vžívání se do činnosti, kterou má povolaný převzít v hodině splnění.

Žádný důstojník nemůže pohlížet na vojáka stojícího na zodpovědném místě jako na osobu, nýbrž bude v něm vidět výkonný nástroj nejvyššího velení, který přivede svým působením k plné činnosti, bez nutného přemáhání. Jako voják na stráži stojí však každý povolaný ve službě, nehledě na to, co má vykonat. Je to jeho vlastní záležitost a je třeba se na něho dívat jako na toho, kdo nese úplně sám plnou odpovědnost za všechno. A kde musí být odpovědnost, tam jsou také práva plynoucí z plnění povinností. Povinnosti skrývají v sobě odpovědnost a teprve plnění povinností je podmínkou práva!

Kdo podle toho žije, ten bude stát správně před Bohem!

sbornik2/prednaska7.txt · Poslední úprava: 24.10.2014 22:00 autor: Marek Ištvánek